Takové jedno dlouhé povídání.

Takový jeden příběh, jeden z milionu jiných. V čem může být jiný a zajímavý. Příběh, v němž jsou hlavními postavami jen ti, kteří vše prožili. A já sepisuji právě jeden konkrétní životní příběh, který trval skoro 19 let.

Příběh jednoho člověka a pejska. Vím, že mnozí namítnout - takových příběhů je, to přeci nikoho nezajímá. A třeba mají i pravdu – tu svoji, svůj vlastní úhel pohledu, své vlastní životní hodnoty, své city a pocity. Ale i já mám tu svoji pravdu – sepsat své vzpomínky, neboť mi tak diktuje srdce, velí rozum a mé svědomí.  Je v tom i kus mého vlastního sobectví - zachytit pomalu se vytrácející vzpomínky. S obrovskou snahou zaznamenat vše, ale pokud možno bez patosu, i když je to pro mě v tuto chvíli těžké.

Jak ale vlastně začít?

Když o tom všem tak přemýšlím, musím zajít do své vlastní hluboké minulosti – do svého dětství. Vyrůstal jsem na vesničce, obklopený zvířaty, kde nechyběl pejsek. Vzpomínám na vánoce, už ani pořádně nevím, zda to byl rok 1977 či 1978, kdy jsem u vánočního stromku nalezl krabici, ve které spinkalo štěňátko - takové chlupaté klubíčko. A já se stal ve svých 10. letech úplně prvním páníčkem fenečky, která dostala jméno ASTA. Ta první probuzení a mé první kroky vedoucí k tehdejšímu udělanému pelíšku. Velké očekávání okamžiku, až bude mít pejsek svou novou boudu, sledování jejích prvních nesmělých kroků, první loužičky a postupné seznamování se vším co Astu nově obklopovalo. Musel jsem být neskutečně důležitý a pyšný zároveň, když jsem s ní poprvé vyrazil na vodítku ven. A mezi námi se vytvořilo obrovské pouto, které trvalo řadu let. Asta pocházela až z Beskyd, matka vlčák a otec?

Sám ani nevím, jen z doslechu pamatuji, že to bylo něco divokého. I povaha Asty tomu i odpovídala, neboť to byl neskutečně ostrý pes, milující však svoji vlastní „smečku“, ale především mě. To, že jsem byl její páníček, dokazovala v mnoha situacích.
Vzpomínám na její první štěňata. Tehdy nikoho nepustila do své psí boudy, kterou po narození vyzdobila pouze mými botami, a když jsem vylezl ven, láskyplně, ale zcela rozhodně mě chytla za nohavici a táhla tam, kde měla to nejcennější, svá štěňátka.
Všechny ty procházky kolem rybníků v každém ročním období, na kterých jsem ji mnohdy „trápil“ hrami a testováním. Každý z nás pejskařů určitě řešil otázku, co bude asi pejsek dělat, když tady spadnu…

Když v zimě napadl sníh, vyrazil jsem si na malý výlet na běžkách za doprovodu Asty. Na jednom místě jsem záměrně upadl a nehýbal se, pln očekávání co nastane, zejména v situaci, kdy Asta tak nějak monitorovala okolí, s cílem pachové identifikace neznámého původu. To psí myšlení je stejně zajímavé. Dokáží bleskurychle vycítit změnu, že něco je jinak, cosi se děje. Přiběhla ke mně celá říčná, okamžitě mě začala olizovat, a když jsem se stále nehýbal, chytla mě za nohavici a snažila odtáhnout domů. Tenkrát to odnesly nejen kalhoty, ale i mé svědomí, že jsem ji tak trápil. Pejsek, který si dokázal dlouho pamatovat, když mu někdo udělal příkoří. V takovém případě byl problém vůbec pejska udržet na vodítku, když se s hříšníkem potkali. Jednou dokonce přetrhla vodítko, jen aby si vyřídila spáchané prohřešky. Naštěstí, vše tenkrát dopadlo dobře.

No a pošťáky?
Ty by ve dví roztrhala. Zazvonit na zvonek šlo jen díky položenému klacku, záměrně ponechanému k tomuto účelu.

Astička dorůstala a stárla, stejně tak jako já. Když tenkrát přišel její čas, byl jsem na studiích v Brně a v těch posledních dnech a minutách jsem u ní ani nebyl.

Pak přišel další pejsek, opět fenečka Bella, s jinou povahou a jiným chováním, na kterou mi však i s jistou nespravedlností chybí vzpomínky.

Někdy si ani neuvědomujeme, jak kolem nás běží čas, že stárneme a s námi stárnou naše děti, ale i naši čtyřnozí přátelé. V nemilosrdném odbíjení času dospíváme, rosteme, zažíváme první lásky, první rozchody, první zaměstnání……

A tak jsem po dostudování začal pracovat v Pardubicích. Ještě tři roky jsem bydlel u mamky, abych pak díky postupu v práci našel uplatnění v jiném městě, prožil 3 roky na ubytovně, na kterou nevzpomínám zle, ale přeci jen mít vlastní bydlení je mnohem lepší a svobodnější. V roce 1997 jsem měl obrovské štěstí a podařilo se mi sehnat malý byteček – garsonku, která sice všechno domácí dění nekompromisně ohradila jedním pokojem, včetně kuchyňské linky, přesto však s nově nabytou svobodou včetně naplnění touhy mít i doma pejska.

Pokračování příště.........

Poznámka pod čarou:

Uvedené fotografie, oscenované z kinofilmu, povstaly jak Fénix z popela na světlo světa po 30 letech, díky obrovské náhodě. A v takových případech vůbec nezáleží na kvalitě, nýbrž na připomenutí dětsví a dospívání. Pro vzpomínku, která je neopakovatelná a především ji nelze vyvážit žádným bohatství světa představovaným penězi či jinými cennostmi.