Slavím, slavíš, slavíme.

V minulém díle jsem se zamýšlel nad důležitostí různých výročí, co by nesmírně důležitých milníků v životě člověka. Mnohá výročí slavíme se sklenkou v ruce, jiné jako vzpomínku. A taková vzpomínka bez patosu, je tuze těžká.

V době, kdy píšu tyto řádky, s jistým podivem zjišťuji, jak se zdánlivě nepropustná opona, oddělující dávné vzpomínky a doteky minulosti, trhá a přeměňuje v cáry bezvýznamné látky. A jen ty malé cáry zakrývají úplné detaily minulosti. Možná čerstvě prožitý smutek, s bolavým srdcem má tak obrovskou sílu, mnohem silnější, než je ona pomyslná opona. Síla smutku, které zastření minulosti nemůže odolat. A také neskutečná síla, nutící mě sepsat vše, co mi minulost po mnoha letech zakrývala. Musím to vše sepsat, ovšem bez patosu, který by mohl mnohá slova změnit jen v prázdnou frázi nepřinášející vůbec nic

A tak, právě u příležitosti 19 výročí přináším další díl, který jsem nazval:

Taková hygiena, to je také věc

Na mnohých procházkách člověk nezabránil nepříjemnostem, kterými bylo prodírání se kalužemi nebo chůze po rozbahněných cestičkách. Zcela samostatnou kapitolou, je pro pejsky společná vlastnost spočívající ve využití samoobslužného systému přírodní parfumérie, tedy urputná snaha využít jakoukoliv příležitost vyválet se v něčem, co bylo barvy a vůně pro člověka nevábné, přesto pro pejska tak voňavé. V takovém případě se z milujícího voňavého miláčka stal smraďoch, který byl ale sám se sebou naprosto spokojený. Obzvláště byly zajímavé návraty spojené s jízdou ve výtahu, kdy ten neskutečný odér naplnil výtahovou kabinku. I tak obyčejné situace dokázaly gradovat v okamžiku, kdy se k našemu výtahovému přesouvání připojil ještě někdo jiný. No a vysvětlete pak dotyčnému sousedovi, že tím příšerně zapáchajícím stvořením nejste Vy, nýbrž zapáchá Váš psí miláček.

Cesta výtahem byla také důležitá pro včasné naplánování jednotlivých fází návratu do bytu. Zejména proto, že po takové procházce měla fenečka přesně zfázovaný postup – miska s vodou – postel. Každý z Vás čtenářů pejskařů si zcela určitě umíte představit, co následuje. Čím kvalitnější přírodní voňavka, tím více nutkavá potřeba provonět si vše, co je pejska – tedy především oblíbený polštářek a deku.

A po tom všem muselo zákonitě přijít koupání. Pořízení vhodného šampónu, ale i nalezení vhodného technologického postupu, jak to vše bezproblémově zvládnout. To první koupání, jo to byla naprostá pohoda a klid. Sice pejsek z počátku nechápal, co se děje ale vše probíhalo hladce.

Poprvé a naposledy

Další koupání pak v jistých okamžicích silně připomínaly události na veterině. Páníček, ne páníček. Dát slečnu do vany a osprchovat, to bylo ještě dobrý. Při nanášení šamponu však docházelo k odhalování zubů, doprovázené zvyšujícími se zvukovými projevy o nelibosti k mému činění. Naprosto hororová situace nastala v okamžiku sušení. V mžiku se jejím úhlavním nepřítelem stal ručník, stejně jako páníček. Mnohokráte jsem si připadal jako potápěč při kontaktu se žraloky. Nakonec některé zubní otlaky na mé ruce to jen dokreslovaly. Když jsem provedl nezbytné osušení a mé sevření pejska skončilo, nastala etapa poťouchlého lítání po celém bytě a norování do peřiny rychlostí zvuku. Marné, marné bylo pochvalování, hlazení po bříšku.  Prostě to koupání nesnášela po celý zbytek svého života.      

Obdobnou a stejně „oblíbenou“ činností pro pejska a jeho páníčka, je stříhání drápků. Činnost připomínající naší vlastní manikúru s tím podstatným rozdílem, že my to chceme, a sami si to i děláme. Jenže takový pejsek to je úplně jiná věc. Můžeme mu sice s bláhovou nadějí vysvětlovat, že je to pro jeho dobro, že se mu bude lépe chodit a že bude i krásnější, jenže on bude vždycky v opozici navíc vyzbrojený všemi končetinami a především dokonalostí stisku svých zubů podpořenou rychlostí šelmy. Zcela záměrně opomíjím i zvukové efekty, včetně těch bolestivých, přestože se ho člověk ještě ani nedotkl. V té době sice už vznikaly psí salóny, které však ve mně nikdy nevzbuzovaly důvěru, navíc podpořenou špatnými zkušenostmi.

A jezdit na veterinu?

Vždyť já to zvládnu sám lépe, navíc šetrně a s láskou. A tak jsem posháněl informace, porovnal parametry a vhodnost patřičných kleští a přistoupil jsem k prvnímu stříhání. Ach ta podobnost s koupáním. Napoprvé byla holčička naprosto úžasná, odevzdaně držela své tlapičky, za což byla obdarovaná nejen pamlskem, ale rovněž přívalem chvály a mazlení. Zde mohu opět konstatovat, že to bylo na poprvé krásné, ale naposledy.
Další stříhání drápků probíhalo ve stylu hororového filmu, s neustále se proměňující miloučkou a hodnou bytostí ve vesmírného Vetřelce, který zanechával na mé ruce několikadenní kousance.

Už ani nevím, jak dlouho jsem tuto činnost prováděl, za jistého vlastního psychického ataku, kdy jsem byl kolikrát zralý na panáka, po takto prodělaném zákroku. V mnoha lidských činnostech si musíme projít poznání a sebepoznání, abychom přišli na ta osvědčená doporučení – tak s ní zajdi k veterináři. I já jsem k tomuto poznání dospěl, nakonec já nebudu tím jejím úhlavním nepřítelem.

No a jak to probíhalo u veterináře, to je ti můj milý čtenáři už asi zbytečné popisovat.

A jako završení té mé vzpomínky na 15. březen 1998 připojuji jedno netradiční video :

Nikdy nezapomenu na to ráno 28. ledna 2017 v 8:55 hod, kdy odešly veškeré naděje, nahrazené povinností svou lásku projevit i tím, že člověk nenechá milovaného člena rodiny trápit v bolestech.

Nikdy nezapomenu na ty věčné sekundy čekání.

I v těch posledních sekundách života naše milovaná Kleuška zareagovala po svém, naposledy se na nás podívala a v posledních setinách sekund na nás vrtěla ocáskem se vzkazem, děkuji Vám za Vaše milosrdenství a za krásný život, který jsem s Vámi prožila. A v její tváři na věky věků zůstal úsměv a úleva.

Předchozí díly věnované tomuto jednomu krásnému životnímu příběhu, jednomu z mnoha, naleznete zde: