Radostně si chrochtáme v bublinách

Měl jsem sen. Tajemná postava odkud si, vypouštěla na zem bubliny. A všechny, jako by domalovávaly do podobizen připomínající postavy. Tu Zemana, tam Babiše, Kalouska, Filipa či Fialy. V tom snu viděl jsem i jiné podobizny,

těžko je však dokážu k něčemu připodobnit.

Mnohé však, jako by se přitahovaly a vytvářely hrozny.
Ty hrozny bublin, tu menší, tu větší, k sobě lákaly zástupy lidí. Mnozí si radostně chrochtaly blahem a vlastním sebeuspokojením. V řadě těch bublin, zahlédl jsem i odhodlané a do zbroje oděné hloučky bojovníků, odhodlaných jakkoliv ztrestat ty, kteří se o průnik do jejich bubliny pokoušeli.
Tu a tam, zahlédl jsem i sbližování a spojování, mezi těmi vznášejícími se obrazy.
Náhle jsem spatřil, jak se v mlze mezi hrozny, zjevila podivná silueta, svým tvarem jak lidská ruka. A mezi jejími prsty, leskl se podivný předmět, ve tvaru trnu. Celou tu scénu pak doprovázely podivné zvuky praskajících tenkých blanek, ze kterých se někam na zem i do zapomnění, sesypaly bědující postavy.

Ten sen, vlastně nebyl vůbec sen.
Tak se jen podivně zhmotnilo to, co kolem sebe vidím.
Mám pocit, že čím dál víc žijeme v bublinách. Možná bych měl dodat, že v sociálních bublinách. Jenže život v takové bublině by měl být doprovázen náležitou opatrností.
I když je asi pohodlnější uzavřít se do té své bubliny, ve které si budu žít blaženě.  Vždyť vytvořit si takovou bublinu, nebo takovou najít, není složité.

Třeba na takových sociálních sítích.

Vytvořím si okruh lidí, u kterých mám jistotu, že souzní s mými názory. A naopak, jak udatní bojovníci, mě pomohou smést jakýkoliv pokus o narušení mého názorového proudu. Klasickým příkladem jsou diskuse na téma politiky. Příznivci a odpůrci toho či onoho politika, dokáží vést až krvavé bitvy v diskusích či komentářích. Třeba právě na sociálních sítích, jsem několikrát zažil, že nejpohodlnějším způsobem eliminace jakékoliv diskuse, je zablokování daného zlobivého jedince.
Mimo sociální sítě, je to poněkud horší. Tam blokace nejde a nastupuje snaha o co největší zesměšnění daného jedince, případně jeho udání kamsi.
Nakonec, lidi se dokáží pořádně pohádat u čehokoliv. Dnes mě na jistém portálu, zmiňujícího úmrtí Jiřího Pomeje, překvapilo zablokování diskuze „kvůli velkému množství problematických příspěvků“. Nejspíše jsem naivní, ale kdo může z hlediska etiky či lidskosti, napsat problematický příspěvek k úmrtí člověka?
Jenom hlupák.
A v mnohém hádání, spatřuji právě znaky hlouposti. Možná, že důsledkem této hlouposti je uzavření se v některé sociální bublině, ve které existuje jen a jen ta jediná správná myšlenka bez jakékoliv sebereflexe. Myšlenka chráněná a ochraňovaná až do takové míry, že neumožní jakýkoliv objektivní pohled na svět.
Jen a jen, ten či onen politik, je nejčestnější, jen a jen ten můj koníček je nejlepší, jen ten můj fotbalový či hokejový klub je…….
Nepoddat se životu v bublině je složité a těžké, mnohdy se v ní ocitáme, aniž si to uvědomujeme.
Kolikrát jsem i já, do takové bubliny spadl ….

a možná ještě i spadnu…

Tu jsem náhle spatřil, jak se v mlze mezi hrozny, zjevila podivná silueta, připomínající lidskou ruku. A mezi prsty leskl se podivný hrot, připomínající trn a celou tu scénu pak doprovázely podivné zvuky praskajících tenkých blanek, ze kterých se někam na zem i do zapomnění, sesypaly bědující postavy.

Třeba když přijde nové životní poznání....
či rozpoznání pomíjivosti

„Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje.“
Jan Werich