Putování krajinou s pohledem do historie

V poslední době zjišťuji, že mě čím dál víc vyhovuje dobu volna trávit bez účasti na velkých akcí. Prostě putovat nejbližšími krajinou a radovat se z maličkostí kolem sebe. Ale taky vzpomenout na události staré 158 let.

O tomto víkendu jsem zamířil do krajiny, která je němým svědkem událostí staré 158 let. Přesně 3. července 1866 vrcholy snahy o získání nadvlády v Evropě a proti sobě stálo kolem 450 000 vojáků na straně rakouských a pruských jednotek. Výsledek války poznamenal vývoj a dění v Evropě na desítky let.

Toto putování bylo od všech předcházejících jiné. Na mém putování po památném lese Svíbu, či centrálním bojišti na Chlumu mě doprovázela nejen pí. Columbová, ale i naše fenečka, která si to užívala plnými doušky. Tolik vjemů na přečtení, které dokáže rozpoznat jen pejsek.

A přitom putování jsem nemohl nevzpomenout na všechny zbytečné oběti války a prahnutí po moci mocných.
Kolik jsem už na toto téma napsal slov a vět. A tak chci dnes vzpomenout na jedince, který sehrál důležitou roli historie. A je určitým paradoxem, že ještě před pár lety mě toto jméno neříkalo vůbec nic. A právě v tomto poznání je ukryta krása života. Naše životy se pohybují po různých drahách, průsečících života a poznání. A právě díky poznání mohu připomenout na druhé jméno člověka, spojeného s historickými okamžiky roku 1866, jehož odkaz se prolíná do dnešní doby.

Alej mrtvých

Jan Nepomuk Steinský

narodil se 15. června 1848 ve Smiřicích. Základní školní vzdělání Steinský získal v nedaleké Jaroměři. V pozdější době studoval ve Vídni. Jeho život zásadním způsobem ovlivnily válečné události roku 1866. Zásadním zlomem v jeho životě, stejně jako v životě tisíců dalších z jeho generace, se stala eskalace napětí mezi Rakouským císařstvím a Pruským královstvím. Obě mocnosti tehdy usilovaly o hegemonii v regionu někdejší Svaté říše římské. Přípravy na války zastihly tehdy osmnáctiletého Jana Nepomuka na studiích ve Vídni. V roce 1866 se nechal dobrovolně odvést k armádě a dne 26. 3. byl zařazen k haličskému pěšímu pluku č. 80, posádkou v italské Veroně. Již 1. 5. 1866 získal hodnost svobodníka a brzy se zúčastnil se svým plukem bojů na severním válčišti, tedy nejprve 30. 6. u Kuksu a 3.7. v rozhodujícím střetnutí u Hradce Králové. Právě 3. červenec 1866 se mu stal osudný. V bitvě o les Svíb, utrpěl těžké zranění ruky, které i díky infekci skončilo amputací ruky v rameni.

Na podzim roku 1888 se vrátil na místo, které mu změnilo život, na bývalé královéhradecké bojiště z roku 1866. Během honu ve svíbském lese si nemohl nepovšimnout tristního stavu hrobů padlých z rozhodující bitvy prusko-rakouské války. Právě Steinský, který měl k místu silný osobní vztah, se stal iniciátorem a hlavním tribunem ideje ustavení spolku, který by o hroby padlých vojáků pečoval a udržoval tak památku na jejich oběť.

Trvale se usadil v Cerekvici, tedy v místě královéhradeckého bojiště. Pomníky a kříže padlých, roztroušené po tehdejším válečném poli, jej přivedli na myšlenku založit spolek, který by převzal péči nad těmito často již chátrajícími památkami. Ve vojenském věstníku uveřejnil výzvu k přihlášení stejně smýšlejících druhů a dočkal se brzké odezvy. Za spoluúčasti ředitele Odborné školy pro kameníky a sochaře v Hořicích Viléma Dokoupila založil v roce 1889 „Komitét pro udržování pomníků a bojišti Králové-hradeckém“. Steinský se stal jeho prvním předsedou. Jeho záslužná činnost spočívala nejen v ochraně a opravě památek, ale i v osvětě a zakládání podobných organizací na jiných bojištích. Za dlouhá léta jeho neúnavného působení vzniklo mnoho nových památek. Steinského činnost odměnil císař rytířským křížem Řádu Františka Josefa. Z Pruska obdržel později Řád červené orlice, ze Saska Albrechtův řád I. třídy a další četná tuzemská a zahraniční vyznamenání. Předsednictví spolku se vzdal v červnu 1911. Četné spolky, společnosti ústavy a obce jej jmenovaly svým čestným členem. Kolem roku 1912 se přestěhoval do Hořic v Podkrkonoší. Po převratu roku 1919 byl převzat do svazku čs. armády jako penzista a o tři roky později mu stát přiznal hodnost majora. Duchovní otec „Komitétu“ zemřel v pražské invalidovně 31. července 1922 a své místo posledního odpočinku našel na Olšanských hřbitovech.

Epilog

Když člověk prochází krajinou dotčenou obrovským lidským utrpením, uvědomí si, jak strašně málo chybělo k tomu, aby se z krajiny vytratila jakákoliv stopa, zachycující stovky a tisíce objetí.
Nejen silou přírody, ale i všemi politickými změnami, které proběhly od roku 1866 do současnosti. Živoucí vzpomínka, kterou připomíná více jak 1300 typových křížů, či monumentálních památníků. Jenom v okolí bojiště u Hradce Králové čítá přes 450 objektů, zahrnující nejen místa věčného odpočinku padlých vojáků, ale i pomníků věnovaných obětem války.

Možná stačilo málo, aby mladý muž Steinský nenastoupil do armády, nebo padl v lese Svíbu.

Kdo ví, zda by se do dnešních dnů dochovala připomínka a památka na osudy tisíců……

V článku použity prameny: J. Dvořák, Jan Nepomuk Steinský, otec válečných hrobů z roku 1866, Hradec Králové 2011; V. Kessler, Paměť v kameni, Praha 2017; kol. aut., Komitét 1866, Hradec Králové 2003; I. Michálková – L. Michálek, Kamenů hlas, Praha 2009; J. Simon, 50 let trvání Spolku pro udržování válečných památek na bojišti královéhradeckém z roku 1866, Hradec Králové 1939; J. Šrámek, „Proměna královéhradeckého bojiště z prusko-rakouské války v pietní památkovou zónu v letech 1866−1936“, in: Monumenta vivent 6, Jaroměř 2017, s. s. 22−55.