Prostě to už přichází

bez ohledu na to, kdo kde sedí. Protože jsou na zemi zákonitosti, které ani největší nepřítel přírody, neovlivní. A kdyby náhodou ano, člověku se jeho činy tvrdě vymstí.

Prostě to přichází,

a všední a šedivé barvy,

odchází do ústraní.

Kdyby tak podobně,

nejlépe na vždy,

odešla i hloupost a závist mezi lidmi.

„Když ležíš v posteli a jsi nemocný, svět funguje dál svým vlastním tempem. Neptá se tě, zda může nebo zda s tím ty souhlasíš. Když se vrátíš z dovolené nebo ze zahraničního pobytu domů, život se zde nezastavil, vše pokračuje přirozeně dál, ani tě nepotřeboval k tomu, aby fungoval. Vše se děje automaticky, jakoby to řídila neviditelná síla podle jakéhosi záměru. Když jdeš spát, lidé na jiných místech planety se baví, pracují nebo odpočívají, nepotřebují k tomu tvé požehnání. Stromy rostou, květiny kvetou, příroda prochází jednotlivými ročními obdobími. Pokud bys usnul na několik dní, nic by se v tomto přirozeném procesu nezměnilo. Vše se děje bez tebe, a s tebou si to hraje tak, jak je napsáno ve vesmírném scénáři. Až zase jednou budeš chtít ovládat ze své přední pozice – ze své role okolnosti a podmínky kolem sebe, vzpomeň si, že tvé snažení Vesmír bere v potaz stejně tak, jako by se nechumelilo. Chumelit se totiž bude, až se rozhodne Vesmír – Vědomí - kosmický architekt.“
Karel Spilko

Jaro

Přemýšlím, čím to dnešní povídání o jaře, v kontextu všech společenských událostí a stavu hodnot ve společnosti, nejlépe uzavřít.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, objevuje se mi text písničky od Jarky Nohavici - Kometa:

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla,
chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela,
zmizela jako laň u lesa v remízku,
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků.

Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem,
až příště přiletí, my už tu nebudem,
my už tu nebudem, ach, pýcho marnivá,
spatřil jsem kometu, chtěl jsem jí zazpívat.