Počátky společného soužití.

Každý z nás, co si pořídíme pejska nebo jiného domácího mazlíčka do bytu, to známe velmi dobře. Toto soužití během let přináší spousty a spousty příhod, veselých či méně veselých, našich a našich životů.  

V předcházejících dílech jsem popisoval nejen můj vztah k pejskům, ale i tu mou poněkud prapodivnou cestu, vedoucí až k rozhodnutí, že si pejska do bytu nakonec pořídíme. A takové rozhodnutí zákonitě odstartuje novou etapu fungování domácnosti, včetně řešení situací, kterým dříve člověk vůbec nevěnoval pozornost.

Třeba jako přímo u mě:

První dny naší slečny Kleopatry v bytě, byly plné poznávání, prvního učení se…, ale od prvního dne také řešení velmi důležité otázky:kde bude ten náš pejsek spinkat?

Jednoduchá otázka, že můj čtenáři. Možná pro mnohé i jednoduchá odpověď.
Ale nebyl bych to já, kdyby to u mě nebylo tak nějak jinak.

První dny, tehdy ještě slečna Kleopatra spinkala ve svém úplně novém a krásném pelíšku, ve kterém však postupně zjišťovala, že má páníčka strašně moc - asi metr daleko. A ten svůj stesk dávala čím dál hlasitě najevo. Ale já jsem zůstával statečný, odhodlaný a zarputilý…..

Vzpomínám si na příhodu z jedné z prvních procházek, kdy jsem měl možnost dát se do té pejskařské diskuse s jedním sympatickým starším pánem. U našeho společného povídání o našich čtyřnohých kamarádech jsem se nemohl vyhnout otázce, kde že Vás pes spí.
Po jejím vyřčení, se na mě pán vážně podíval, a pravil: „ Víte, to máte těžký. Když položíte tuto otázku kterémukoliv pejskařovi, tak Vám první polovina řekne, že pes s nimi spí v posteli a ta druhá polovina…..
…. lže. 

Statečný, odhodlaný a zarputilý jsem byl do chvíle, než jsem začal nenápadně sledovat její taktické a partyzánské pokusy, spočívající v nenápadném rozhlédnutí se a zjištění  zda je „čistý vzduch“.

Následovalo okouknutí výšky tehdejšího rozkládacího gauče a první pokusy o položení předních paciček na okraj postele, postupně doplňované pokusy, dostat se na postel i zadníma nohama, což sice nešlo zpočátku úplně hladce, nicméně to fenečka nevzdávala. 

Musela snad prozkoumat celou postel, až nalezla místečko, ze kterého si krásně do postele vylezla a okamžitě usnula vyčerpáním.

Jo, jo, už úplně slyším slova některých z Vás, obsahující konstatování cosi o selhání výchovy a slabosti páníčka.

Na tato slova mohu jen odpovědět slovy klasika:  
                                          Ano, máte pravdu, jsem vinen.

No, na druhou stranu mi poněkud křivdíte, neboť jsem se tehdy pustil do experimentu, u kterého nevím, zda ho někdo vyzkoušel také. Už si úplně přesně nepamatuji, jak mě to tenkrát napadlo, ale vím, že jsem svou knihovnu obohatil řadou odborných knih i knihou o Pražském krysaříkovi, obsahující historii této rasy.

V této knize jsem se mimo jiné dočetl, že Pražský krysařík, má stejně jako kočka schopnost pacičku tak nějak sevřít do pěstičky, k lepšímu uchycení kořisti.

Během života Kleopatry, ale i pohledem na naši druhou moji fenečku, si tak nějak to lovení krys, neumím dosud představit...

Kdo ví, zda právě toto mě nepřivedlo na nápad, jak vyřešit problém s čůráním, když jsme všichni v práci a pejsek má potřebu vyprázdnit svůj měchýř. Navíc, když jsou v chovatelských potřebách k dostání takové ty směsi, které jsou právě pro kočky. A tak jsem se ustrojil a skočil naproti přes ulici, koupit takovou větší plastovou bedýnku a směs nazývanou kočkolit.

Při tom svém prvním nakupování jsem měl obrovské štěstí, protože jsem rovnou koupil kočkolit  hrudkující.

Po té byl zahájen piplavý výcvik, naučit našeho pejska chodit nakočkolit. Přiznávám, že začátky byly poněkud složitější, už jenom proto, že Kleopatra měla od samého počátku  tendenci při čůrání zvedat zadní nožku.

A já vždy přemýšlel, kde že to okoukala, v tak útlém věku. Postupnými krůčky a trpělivostí jsme jí to vše naučili. Přesto vzpomínám na momenty, kdy byla fenečka poslušně svou půlkou v misce, nicméně načůráno bylo stejně úplně vedle. Nelze však zapomenout na můj oslavný ryk, to když se úplně poprvé vyčůrala jen do té vyčleněné mísy.

Na co však v této souvislosti nezapomenu nikdy, byla příhoda, kdy jsem šel dokoupit kočkolit nový. To v tom krámku nastoupila nová prodavačka, která už od prvního pohledu ve mně důvěru nevzbudila. Možná jsem byl ten den i nějaký naštvaný, nevím…

tak jsem šel k regálu, abych najednou zjistil, že mají jenkočkolit nehrudkující. Zeptal jsem se tedy oné dámy, zda nemají kočkolit jiný – ten, který ty hroudy činí. Ta baba se na mě podívala jak na nějakého hlupáka, co neví, co je dobré a uzemnila mě odpovědí:  že neví, co mi na tomto vadí, když její kočička tento typ miluje a snáší.

Cítil jsem, jak se mi krev mírně pění, pohlédl jsem na tu „ženckou“ a mezi zuby jsem procedil větu: mě je úplně jedno, co má ta Vaše kočka tak ráda, já chci ten kočkolit pro psa.
Baba na mě nechápavě zírala, což už mě bylo jedno, neb jsem odcházel směrem k jinému krámu.

A tento způsob domácí toalety Kleopatru provázel po celý její dlouhý život……

Předchozí díly toho mého psího povídání naleznete  zde :