Otázka, kterou položil můj čtenář blogu

Pestrost života ve všech jeho podobách, je plný inspirace. Vybíráme si. Co napíšeme, nebo co si přečteme. A tak se stane, že nás překvapí reakce v diskusi pod blogem, nebo zaslaném emailu. A právě to se nedávno stalo i mě.

Před několika dny jsem obdržel email, ve kterém mě mimo jiné zaujala otázka na jeho konci. Pane Vrbo, když píšete blogy, nebo fotíte, co je pro Vás osobně oceněním nebo hodnotou?  Někomu se tato otázka může zdát naivní, třeba i hloupá. Jiný na to praví: no protože mě to baví.
Odpověď se zdá být vlastně jednoduchá.
A právě ta „jednoduchost“ této otázky mě zaujala.
Třeba i tím, že se člověk najednou zamyslí nejen nad tvořením písemných či obrázkových stop ve světě blogů ve veřejném prostoru. Ono tím vším, co stvoříme, odkrýváme část své vlastní identity. Své vidění světa, hodnoty, které vyznáváme, ale i naše vlastní povahové rysy. Třeba v našich reakcích v diskusních příspěvcích.
Zejména u některých jedinců se jak na divadelní scéně projevuje jejich povahový rys. Při chválení milí, při nesouhlasu se v démony promění. Nebo kritikou psaní, ačkoliv sami nic nenapsali. Zbytečné a hloupé shazování sama sebe. Jsme prostě lidé, mnohdy plni podivných emocí a nešťastných reakcí. 
A nejen to.
Ono nás to více či méně provází ve všem, co děláme mimo vlastní soukromí. V práci, na silnici, ve společnosti…..
Ale zpět k tématu jménem ocenění.
Když o tom přemýšlím, je to v obecné rovině nutnost a v mnoha případech i droga. Každý člověk to ocenění potřebuje. Aby měl jeho vlastní život smysl.
Přemýšlím, jak lze vlastně to ocenění a touhu po něm vlastně popsat.
A čím více o tom přemýšlím, nemohu se ubránit slovu milenka.
Nevyzpytatelná, ukrývaná, oděná do šatů, tajemně ukrývající záhadu pravdy a lži. Milenka nestálá, s životem ohraničeným našim vývojem a poznáním. Milenka, nabízející smysluplnost a nesmysluplnost našeho konání, ale i vlastního poznání. Má i svá jména – postavení, funkce, vyznamenání, dobrý pocit, svědomí či čistý štít. Umí být také nespravedlivá, nekritická, falešná a krutá. Umí vytvářet i zabíjet talent, ale i samotného člověka. Stejně, jako umí být tak strašně pomíjivá.
Protože co je dnes, nemusí být zítra. Co pro nás bylo tehdy vrcholem ocenění, může se stát nechtěným dědictvím.
Ta milenka je pestrá, stejně jako sám život.
Snad o něco jednoduší, je milenkou v oblasti umění.
Pane Vrbo, když píšete blogy nebo fotíte, co je pro Vás osobně oceněním nebo hodnotou? 
Dlužím ti čtenáři mé vyjádření.
Nejhorší okamžik je vzít čistý papír a pero, či prázdnou kartu ve foťáku a začít. Mohu se rozhodnout, čemu věnuji či nevěnuji slova či zachytím obrazy. Mohu dělat témata, dle aktuální společenské vlny, nebo jít cestou, plnou klestí a dělat to, co dělá málo lidí.
Bejt prostě svůj.
Každý, kdo něco píše, fotografuje či maluje, zaznamenává do svého díla své vlastní pohledy, svou minulost, přítomnost, své poznání a vyznávané životní hodnoty. Bohužel, lehce tam může promítnout i svou nedokonalost, neznalost či snahu se jen zalíbit. A tak, vše, co dělám, dělám proto, že mě to zaujalo, přináší mi to poznání. A když je to dobrý, pustím to ven. I s pocitem, že tam někde je třeba někdo, koho osloví, potěším, nebo mu přinesu vzpomínku na místa, kde kdysi byl a už nemá šanci se tam vrátit. Dělám to i s pocitem, že ne všem, se to musí líbit. Nakonec by to bylo strašně nudné, mít obrazy jen jednoho malíře. A vůbec v tom nehraje roli čtenost či karma. Nadarmo se neříká: velká sláva, polní tráva.

Pro mě osobně skutečně nádhernou definici ocenění vyjádřil hudební skladatel Petr Hapka. A jsme přesvědčený, že asi lepší definici už ani nikdo nevymyslí. Ta jeho definice zazněla v pořadu: "Je nám ctí… Petr Hapka":

Já nečekám ocenění… většinou..
moje ocenění, jsou moje ocenění.
To znamená, že když se mi něco libí, tak jsem si to ocenil a mám tu věc strašně rád. A je příjemné, když dostane ocenění od dalších lidí, a je to jako celé psaní hudby nebo písní, protože mě se to mě se to musí líbit.
Mě.
Já to dělám pro sebe, nedělám to pro kritiky.
Dělám to pro sebe, pro sebe, jenom pro sebe. Nedělám to ani pro peníze, mám je rád, ale dělám to jenom pro sebe.
Jen pro sebe.
A když to ještě získá ňákou lásku lidí, nebo ocenění lidí, lidí, tak mě to samozřejmě těší. Poněvadž se ke mě přidali přátelé, hudební přátelé, kteří mě neznají a který já nikdy nepoznám. To jsou mí hudební přátelé, kteří si kupují moje desky či se dívají na moje filmy, nebo si kupují moje kazety. A těm lidem jsem strašně vděčný, protože to jsou lidé, kteří se napojili na můj vkus. A já prodávám svůj vkus hudební. A to je hrozně hezké, když máš úspěch potom v takovémhle případě.Přepis z vyjádření Petra Hapky v pořadu ČT: Je nám ctí… Petr Hapka: