Ó živote spravedlivě nespravedlivý…..

Narodíme se, rosteme, vyrůstáme, dospíváme, stárneme a umíráme. A po celou tuto dobu nás provází ti nejbližší a lidé kolem nás. Jsme jako divadelní prkna, na kterých se hraje romantika, komedie, horor či tragédie.  

Kolikrát jsme nechtěnými herci, či dokonce hlavními postavami toho největšího divadla ze všech divadel světa. V mnoha případech pod taktovkou zcela neznámých režisérů a tolik neznámou zápletkou děje.
Naše vrozená omezenost vědění, vědomí a myšlení regulovaná jen našim životním poznáním. Základním kamenem všeho dění je vlastní rodina, včetně té, kterou jaksi vyženíme či vyvdáme či získáme jiným způsobem. Zvětšují se nám tím pak všechny osudy dané počtem členů rodiny.
A po celou dobu života provází nás základní vztah  – rodiče a děti, nebo v jisté době děti a rodiče.
Zcela nedávno mě zaujal obrázek, který ve své jednoduchosti fotografie a pár vět vystihuje mnohé. Osamělost, opuštění a smutek.

A proč to vůbec je?

Za normálních okolností by nejspíše člověk přišel s odsouzením, že děti jsou nehodné. Když už jim rodiče dali vše, odkopli je způsobem, jako se zbavujeme nepotřebných věcí. Nevydařené děti, co si zaslouží odsouzení.

Jenže ten život…..

V kolika věcech s námi hraje složité hry, kdy každá mince má dvě strany,
rub a líc…..
Možná bych soudil stejně jednoduše – nepovedené děti,
kdybych neviděl mnohé osudy, kdy si i rodiče svými vlastními činy tyto způsoby jednání plně zasloužili.
Vím co teď mnozí namítnout, je tu přeci i úcta a odpuštění,
ale to vím přeci také.
Jenže jak spravedlivě soudit ty druhé, když s nimi na tom jevišti nehrajeme a nežijeme ty osudové hry.

A navíc, jak právě my můžeme vědět, že jsme spravedliví?

Odsuzovat druhé je vždycky nesprávné, protože nikdo nemůže nikdy vědět, co se odehrálo a odehrává v duši jiného člověka.“
                                                                         Lev Nikolajevič Tolstoj

a ani já to sám nevím.