O mé jedné cestě poznání, kdy člověk oněmí

na stejném místě, v jiném prostoru a čase. Odněkud je slyšet hlas, který má jen Genius loci, varující před uchvácením sám sebou, varován před vlastní malostí a osudových střetů, pádů a vítězství.

Dnešní doba je pro mě v některých momentech těžko uchopitelná-přetlak informací, lacinost umění, doba, ve které se přesvědčuji o tom, že dané slovo či podání ruky neznamená vůbec nic. Do našich slovníků dostaly se podivné patvary, honosně označující třeba rádoby umění. Kolikrát jsem už slyšel, kolik máme influencerů či youtoberů.

A o to víc mě u srdce zasáhnou okamžiky, kdy je člověk oněmělý úžasem nad uměním těch, co dokáží vykonat mistrovská díla. Jsem šťastný poznáním, že ještě existují machři.

To mé poznání začalo před řadou let. A ani na chvíli by mě nenapadlo, že tento prožitek se mě několikanásobně vrátí o mnoho let později.
Psal se tehdy počátek roku 2007, když jsem od kamaráda Petra dostal nabídku. Pavle, nechceš jet na prodloužený víkend do Paříže?
Nejsem úplně typ na trávení dovolené v zahraničí, na všechny ty organizované tábory cestovních kanceláří, kdy je navíc hlava na hlavě. Přesto mě tato nabídka zaujala. Když na to tak vzpomínám, jak člověk řešil co třeba na sebe, protože se blížil únor a počasí může být všelijaké.
Odlet z Prahy, přistání na letišti Charlese de Gaulla, cesta do Paříže vlakem, pak cestování metrem do místa ubytování. Čas je neúprosný a tak už si ani pořádně nepamatuji podrobnosti. Domluvit se na cílech našeho putování, mezi kterými nesměly chybět památky jako Louvre, Sacré Coeur, Panthéon, Eiffelovu věž a pochopitelně katedrála Notre Dame.
Nepamatuji si všechny podrobnosti cesty, ale dobře si pamatuji návštěvu katedrály Notre Dame. S jistotou mohu napsat, že to byl moment, kdy jsem si uvědomil, jak moc jsem se do té doby mýlil. Vždy jsem uznával um našich předků u staveb katedrál a dalších staveb. Do té doby jsem byl jen uchvácen a hrdý na naši katedrálu sv. Víta v Praze. Když jsme se blížili k pařížské katedrále ze zadní strany v prvním momentu mě moc nezaujala. Vnímal jsem sochy, chrliče…

Všechny zveřejněné fotografie jsou z mého osobního archivu.

To hlavní však přišlo po té, co jsme katedrálu obešli a stáli před hlavním vchodem. Musím přiznat, že při vstupu a prvních krocích katedrálou Notre Dame jsem si uvědomil tu obrovskou monumentálnost, majestátnost a obrovský prostor katedrály. Stál jsem tam v úžasu a vnímal tu genialitu stavitelů a cítil .......
všude přítomný Genius loci…

V té době by mě ani na chvíli nenapadlo, že se toto místo zapíše do mé paměti tak hlubokým písmem. A tato skutečnost se mi potvrdila po 12 letech, kdy jsem se zděšením sledoval první zprávy o požáru katedrály. Tu obrovskou tragédii, která dne 15. dubna 2019 zasáhla veřejnost. Je šílené, sledovat devastaci plamenů ničící takovou stavbu, kdy jsem si říkal proboha, vždyť tam jsem stál. Stejně tak jako člověk jsem sledoval osobní hrdinství hasičů riskující svoje životy při záchraně takové památky.

A o dalších 5 let, alespoň prostřednictvím sledování obrazovky jsem sledoval dílo machrů, kteří po 5 letech navrátili katedrále její tvář. Um a práce, kterou si ani nedovedu představit, obzvláště když řada prací byla prováděna starými způsoby mnohdy před mnoha staletími. Kumšt, který je lidskými slovy nepopsatelný.

Má cesta poznání, kdy člověk oněmí na stejném místě, v jiném prostoru a čase. Odněkud hlas, který má jen Genius loci, varující před uchvácením sám sebou, varován před vlastní malostí a osudových střetů, pádů a vítězství.

Epilog:

Včerejší večer jsem nemohl vynechat slavnostní otevření katedrály a úžasný koncert ke Znovuzrození Notre-Dame v Paříži.
Vůbec mě nezajímali politici a hlavy států. Pro mě tam byli jediní hrdinové, hasiči a všichni ti, bez nichž by majestátnost katedrály nikdy nepovstala z popela.

Jen jim patří mé osobní uznání.

Pokud jste nádherný koncert, ale i katedrálu po opravě neviděli, naleznete jeji zde: