Když člověka samotného překvapí, co vytvořil, aneb Cihelna jinak.

Každý z nás něco tvoří - v zaměstnání, doma, nebo jen jako koníčka. A věřím, že většina lidí to dělá poctivě a dobře. Podle svých dosavadních a neustále se měnících zkušeností a dovedností.

V celém tom našem snažení, je třeba i nalezení určité psychické rovnováhy. Nalezení odpočinku od všedních starostí.
Mám – li mluvit sám za sebe, v určitých vypjatých chvílích, mám potřebu něco tvořit, prostě udělat něco pěknýho, dobrýho a poctivýho, třeba něco napsat nebo vyfotit.
A tak se s tím lopotím a lopotím. A když mám pocit, že by to mohlo i jiným lidem přinést něco pozitivního, neuzavírám to do šuplíku, ale to „dílko“ zveřejním. A když to mé dílko zaujme alespoň jednoho jediného člověka, pak to mé snažení mělo smysl.
Už dávno jsem opustil myšlenku, že kvalita jakéhokoliv „díla“, je dána počtem přečtení či jinými ukazateli.
Tak to prostě není.
Žijeme v podivné době, kdy nekončící a mnohdy hloupé seriály, či prapodivné pořady, dosahují obrovské sledovanosti. Přitom ve své podstatě nepřinášejí vůbec nic.
Tedy, alespoň pro mě osobně, nepřinášejí nic.
Stejně tak, jsou podivné všechny ty obrovsky sledované videa, zveřejňované „umělci“ virtuálního světa, jménem YOUTOBE.
Jsem už asi starý, ale opravdu nechápu desetitisíce zhlédnutí o tom, že ten či ona, si ráno při probuzení prohrábla…
třeba vlasy,
a že to doporučuje ostatním.
Ale mě jde v tuto chvíli o něco jiného,

opět jsme rozpohybovali fotografie z jedné velké akce, plné netradičních obrazů, akčních scén a pohledů. Navíc pohledů, připomínajících neveselou minulost, plnou utrpení, ale i nadějí. Když jsem letos opětovně pořizoval záběry, prostě se mi nedařilo. Bojoval jsem se světlem, místem a mnoha okolnostmi, které prostě k fotografování patří. A asi jsem na to nebyl i patřičně naladěn.
I to prostě k tomu patří, že se někdy nedaří.
Možná je to i tou jistou zákonitostí, že čím to chce mít člověk lepší a netradiční, tím více se to kazí.
Přesto však, vložili jsme vybrané obrázky do programu, doplnili je vhodnou hudbou a vdechli jim životní příběh......
Netradičně,
prostě po svým.

Když jsem si po několika dnech pustil onen příběh, příběh prolínající se současnosti a minulosti a s myšlenkou opakujících se dějin, ustrnul jsem.  Ucítil jsem to prapodivné mrazení v zádech a podivně chvějící se srdce.

A v tomto případě mohu říci: Ano, tohle se nám povedlo.

A tak se s Vámi, moji milí čtenáři chci podělit právě o ten příběh oživlých fotografií, doplněných hudbou, se skrytým příběhem a vrcholem v závěru. Kdo ví, třeba alespoň jeden z Vás ten příběh dokouká a třeba v diskusi, svůj názor napíše.

„Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“ 
Eric Arthur Blair -  George Orwell