Jak se žije na vsi – vzácné návštěvy

jako volné pokračování na jedno z mých předešlých vyprávění. O pocitech, pohledech, které jsou jen mé. Součást vnitřního vesmíru, do kterého nepatří cokoliv ze současné „ moderní“ doby včetně politiky.

K napsání dnešního pokračování mě přivedla maličkost. Právě ona, pokud se spojí s náhodou, stane se spouštěčem, který uvolní lavinu pocitů, vnitřní radosti a spokojenosti. Vše to, co jsem ve městě nezažil. A co jsem ve svém životě zažil až po několika desítkách let.

V tváří v tvář přírodě

Kos zpívá, květ voní, potok šumí. Poslechneme si, přičichneme si, víme své. Barvy nás potěší a jejich nesourodá sousedství nás nepobuřují. Všechno je na svém místě, bereme to jako dílo přírody a těšíme se tím nebo nad tím dokonce žasneme. Anebo to shledáváme tak samozřejmým, že to ignorujeme.
Miroslav Horníček

Dnes jsem dostal důvěru a po delší odmlce jsem mohl uvařit oběd. Tato skutečnost nemá pražádnou hodnotu. Tedy až na to, že při jeho přípravě jsem pohlédl z okna. Jen tak, do krajiny. Do její tváře zakously se zemědělské stroje, které po žních připravovaly pole na další sezónu. Při pohledu na valící se monstrum se vždy neubráním myšlence, jak se i v této věci posunula civilizace. Pozitivně i negativně. Dnes už se orba neprovádí, prý stačí podmítnutí.

Nevím zda je to tak dobře…

Když monstra odjela a sedl zvířený prach, objevila se v blízkosti našeho domu vzácná návštěva. Bytost, která se snesla z nebe a v přirozené majestátnosti se procházela po podmítnutém poli.

A já tam stál v němém úžasu a v hlavě mě prolétly otázky, kdy jsem vlastně tuto bytost zahlédl naposledy. A to vzpomínání mě stahovalo ve spirále času až do dětství a dospívání. Spirála času s tolika záhyby dnů, měsíců a let. Čas běží stále stejně.

To jen náš pohled se mění podle toho, kolikrát je nám zrovna let. Čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, jak musíme s časem, který nám byl dán, hospodařit. Všechny tyto myšlenky jako by byly poselstvím oné bytosti, díky křídlům připomínajícím anděla, který si bez ohledu na mou přítomnost dál vznešeně kráčel krajinou.

Nemohl jsem odolat, tiše jsem opustil hlediště a vzal si do ruky fotoaparát, abych si toho hosta vyfotografoval. Možná si některý z mých čtenářů pomyslí, že toho nadělám. Taková obyčejná věc, jako nějaký pták na poli, když jsou teď takové roztodivné události ve světě i v republice. Nejsem slepý a naivní, jen si člověk musí uvědomit, zda přetlak negativních informací prospívá zdraví. Ale to záleží na každém jednotlivci, jak žije a jak chce žít.

Takový okamžik se musí i natočit, tak totiž nejlépe vynikne ona majestátnost. Navíc i okamžik, kdy ten anděl vzlétne....

Epilog:

Právě za takové okamžiky jsem životu vděčný, snad nejlépe mé vnímání vystihuje citát:

Prožil jsem toho hodně a myslím si teď, že již vím, co je třeba pro štěstí. Tichý život v ústraní na venkově, s možností být užitečný lidem, pro které je snadné konat dobro a kteří nejsou zvyklí na to, že by je někdo konal pro ně; potom pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, potom odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu- taková je moje představa štěstí. A potom, k tomu všemu, mít tebe za družku a děti - je snad něco víc, po čem může toužit srdce muže?

Lev Nikolajevič Tolstoj