Jak jsem se stal žákem 8. třídy základní školy

Většina humorných situací přichází nečekaně.  A nejčastěji dle nepsaného pravidla – v době naší nepřipravenosti. Prostě kdy to nečekáte. Třeba můj víkendový návrat v čase usednutím do školní lavice po 37 letech.

Při každé návštěvě u mého švagra je jedním z probíraných témat i to, jak se daří neteři a synovci ve škole.
Však to můj čtenáři znáš sám dobře.
Tak jak škola, copak máte za předměty, co paní učitelka… mnohdy s našim obecným komentářem o tom, že se musí učit, protože jde o jejich budoucnost. V řadě diskusí se pak opíráme o naši letitou zkušenost ze školy, ze které jsme vyšli třeba právě před 37 lety. A s falešnou vzpomínkou, danou nejspíše našim zapomněním jak, že to bylo doopravdy. Žijeme tedy v iluzi, že my jsme v té školní lavici zvládali vše lehce. A když my ano, tak i to naše potomstvo na tom musí být přeci stejně.
A tak většina našich komentářů začíná stejně: To když já jsem chodil do školy, tak jsem….
Jenže, toto platí do okamžiku pravdy.
Když jsem tak s neteří diskutoval o všech těch předmětech a školních strastech, neopomenul jsem zdůraznit, že v osmé třídě už jde o hodně a v této době jde i o budoucnost. Nejspíše sám přesvědčený o svých znalostech nabytých 17 lety strávenými ve školní lavici, nabídl jsem i případnou pomoc, kdyby jí vše nebylo jasné.
No co Vám mám povídat, byla to chyba, neboť neteř důvěru do mě vložila.
Přinesla totiž sešit matematiky, kde se zrovna žáci věnovali problematice podivných čísel a písmen, které se honosně nazývají lineární rovnice.
Já na to čučel a ještě se o mě pokoušely mdloby. Abych ale neztratil svou vážnost, snažil jsem se nedat na sobě znát jisté zděšení, doplněné nevyřčenou otázkou:  Co to proboha je?

2(x-1) – 3(x-2) + (4(x – 3) = 2(x+5)

Chvíli jsem nad tím seděl, ošíval se a prožíval muka. Pomyslel jsem si, že ještě chvíli a po čele mi snad začne stékat i studený pot.
Ne a ne si vzpomenout, jak že to vlastně je.
Naštěstí, jak by pravili někteří historie znalí jedinci, bolševik padl a tak se k nám dostaly i ty internety a spolehlivý strýček Google mi nabídl pomocnou ruku. A člověk si připadá, jak Alenka v říši divů – kolik tam bylo odkazů. Pečlivě jsem je probíral a hledal ten nejlepší. Prostě nejnázornější, jak by řekl klasik – pro blbý, abych ten problém v jeho souvislostech pochopil i já.
A snad i pochopil.

A když s určitým odstupem o této příhodě přemýšlím, dala mě vlastně řadu poznání a potvrzení.
Třeba v tom, že každej je na něco, každýmu něco jde. Někdo je na matematiku, někdo na fyziku, někdo věci technické či filozofické. A přitom vše má své limity a své hranice. Někdo, kdo je kabrňák na matematiku a s nadhledem vyřeší každou neznámou, nemusí umět vyměnit žárovku. Prostě každý je nějaký, stejně tak jako naše pohledy. Jen by ten matematik neměl pohrdavě koukat na ty, co vzorce neumí a ti, co je neumí, pohrdavě koukat na matematiky. Ono, ať se nám to líbí nebo nelíbí, na světě je to tak zařízeno. Všichni do hromady jsme takovej velkej hodinovej strojek, ve kterým každý to kolečko či šroubek, má své nezastupitelné místo.

I když se najdou tací, co o sobě rádi hlasitě vykřikují, že nejdůležitější jsou právě jen oni.

A snad na samotný závěr, napadla mě otázka: Jak jste na tom vy, při radách dětem do školy?

A velmi rád si přečtu Vaše zkušenosti.