V poslední době se v médiích stále častěji objevují alarmující zprávy o uvažovaném utlumení výroby v hutní firmě EVRAZ-VÍTKOVICE. Hodně se také píše o negativním vlivu společnosti ARCELOR MITTAL (a dalších hutních a strojírenských firem) na takřka nedýchatelný vzduch v Moravskoslezském kraji. Jistě existuje řada vzdělaných lidí, kteří to vidí zcela jednoznačně. Vždyť přece každý "rozumný, slušný a vzdělaný" člověk ví, že smradit s výrobou oceli je něco tak archaického, že už to v dnešní době vlastně k ničemu nepotřebujeme. Že se snad tato výroba oceli udržuje pouze snad z jakési nostalgie po budovatelských časech... Jaká je tedy skutečnost? Potřebujeme vůbec ještě v dnešní době v naší zemi vyrábět ocel? Dříve než něco šmahem odsoudíme, měli bychom trochu přemýšlet v širších souvislostech.
Racionálně uvažující člověk snad nebude popírat fakt, že ocelové výrobky, které nepochybně používá každý z nás, se prostě musí někde vyrobit. Měli bychom připustit a respektovat skutečnost, že materiál k výrobě aut, mostů, či dálničních svodidel (a překvapivě dlouhé řady dalších, zatím těžko nenahraditelných ocelových výrobků) neroste nikde na stromech a nedá se ani sklidit na poli. Samozřejmě můžeme všechno dovézt z Číny, Ukrajiny, Ruska, Rumunska, či Indie. Nebo třeba z nedalekého Polska, kde mají hutní výrobci řádově mírnější normy ochrany ovzduší pro svoji výrobu. Problém je ale v tom, že jednoduché řešení, spočívající v utlumení hutí na Ostravsku, nic moc neřeší. A už vůbec nijak zásadně nevyřeší problém se znečištěným ovzduším. Omezením hutní výroby pouze řada lidí příjde o práci a mnohem špinavější vzduch (významná část hutní produkce by se totiž jenom přesunula do 60 km vzdálených Katovic) nám do ČR naimportuje severní vítr. Ten prostě foukat bude, ať se nám to líbí nebo ne.
Než tedy začneme něco utlumovat, je dobré vědět, že v Evropě existuje celá řada dobrých příkladů, jak postupovat. Jak vyrábět ocelové výrobky s vysokou přidanou hodnotou a bez devastujího vlivu na životní prostředí. Samozřejmě opět někdo může argumentovat tím, že hutní firmy v západní Evropě stihly modernizovat svoje hutní provozy ještě před vstupem nových členských zemí do EU. A zároveň z konkurenčních důvodů znemožnily jakékoliv významnější pumpování dotací do modernizace českých (polských atd.) hutí v současné době. Tato argumentace je do jisté míry správná. Měli bychom si ale zároveň uvědomit, že současnému nepříznivému stavu vydatně napomáhá naše totální neschopnost jakékoliv konstruktivní domluvy na všech úrovních. Do současného neradostného stavu v hutním průmyslu (a nejenom tam) nás ale nedostali primárně "cizí a tím pádem automaticky zlí investoři". Tam jsme se dostali zejména svoji vlastní neschopností domluvit se mezi sebou v naši zemi. Neschopností hledat a nalézat smyslupné řešení ve prospěch naši země, našich firem a našich lidí. Tato neschopnost ve spojení s kombinací hlouposti a nenasytnosti "mocných u pramene" nutně vedla k velmi devastujícím krokům v podobě poměrně chaotické privatizace hutního průmyslu, jejíž hořké plody dnes sklízíme.
Co tedy s tím? V první řadě bychom si měli uvědomit, že zejména v dnešní, ekonomicky neklidné době má mnohem větší šanci "přežít" společnost, která umí něco vyrobit (a samozřejmě prodat). Naše společnost by měla proto přestat s nepromyšleným nátlakem na jednoduchá a líbivá politická řešení. Na takové laciné požadavky totiž čekají celé smečky stále nenasytných dravců na všech úrovních naší současné politické scény. Mnozí z těchto "odborníků" už dostatečně prokázali svoje medvědí služby našemu průmyslu. V poslední době například bezprecedentním drancováním v podobě bezmyšlenkovitého (nebo spíše velmi "promyšleného") zavádění tzv.obnovitelných zdrojů, jehož důsledky v podobě neúměrného zdražování elektřiny je učebnicovým příkladem systematické a cílené likvidace hutního a strojírenského průmyslu na Ostravsku. Není nakonec tento všude přítomný nesnesitelný puch ze současných tuzemských politických bažin v naší zemi mnohem nebezpečnější než tak často zmiňovaný smrad z hutí?
