Uznávaný fyzioterapeut Pavel Kolář nabízí v knize Labyrint pohybu velmi poutavý vhled do problematiky hledání skutečných příčin zdravotních trablů. Mezi řádky lze vyčíst řadu skvělých inspirací nejenom pro naše občas bolavá záda.
Pavel Kolář ve svém knižním rozhovoru, který vede s novinářkou Renatou Červenou, velmi přesvědčivě otupuje hroty mezi takzvanou "oficiální" medicínou a "šarlatánskou" psychosomatikou. Zamýšlí se nad častou životní zkušeností, kdy pacient přichází vybaven tlustou složkou velmi drahých magnetických rezonancí, sonografií, odběrů, či dalších vyšetření současné medicíny, která vyžaduje důkazy statistického charakteru. Zároveň se nakonec ukáže, že veškerá předchozí vyšetření šla úplně špatným směrem. Někdy z neznalosti. Jindy z neochoty včlenit do svého uvažování lidské emoce. Jeden citát za všechny (z knihy Labyrint pohybu, str. 150 - 151):
"Opakem pozitivního placeba je pak nocebo, které může příznaky onemocnění nebo jeho stav naopak zhoršit. Představte si, že budu mít dva pacienty, které akutně bolí záda. Oba budou mít na páteři obdobný strukturální nález, dejme tomu výhřez ploténky. Budou chtít vědět, co jim je, jak je to vážné, proč je to bolí, zda se to dá léčit bez operace, jestli se to bude vracet, zda je to bude v budoucnu omezovat. Jednomu sdělím, že nejde o nic vážného a že za určitých podmínek se může zbavit obtíží bez operace, protože se jeho nález může kompenzovat nebo dokonce redukovat vlastními prostředky natolik, že se zmenší či vstřebá. A budu mít pravdu, protože tak se to děje v drtivé většině případů. Tomuhle pacientovi tedy dám velkou šanci a reálnou naději.
Druhému však na snímku z magnetické rezonance ukážu výhřez ploténky a řeknu mu: "víte, tohle je závažná věc, tady vidíte, jak ploténka utiskuje páteřní kanál, to vám může způsobit poruchu močení. Stačí jeden špatný pohyb a můžete ochrnout." Tuhle přehnaně ohrožující interpretaci slyším dost často. Ono se to samozřejmě může stát, ten lékař nelže, ale už nedodá, že jen v necelém promile případů. Předpoklad, že se stav upraví, je mnohonásobně větší.
Po takto sdělené informaci budou oba pacienti bolest afektivně zpracovávat úplně rozdílně, tím spíš, když jim to oznámí medicínská autorita. Garantuji vám, že druhý pacient se bude z problému dostávat obtížně a nejspíš skončí na operačním stole, zatímco toho prvního může optimistické očekávání spoluuzdravit."
Něco mi říká, že velmi podobné "samouzdravovací" mechanismy fungují nejenom v našem těle, ale v celé naší společnosti. Ti, co ji chtějí vést a "léčit", by měli disponovat kromě často gigantického sebevědomí a obří arogance i malou špetku sebereflexe a pokory. A ti, co chtějí mít rovná a nebolavá záda, by měli více přemýšlet o správné volbě svého "ošetřovatele"...
Pavlu Kolářovi patří velký dík za skvělou inspirativní knihu.
