Jak se dopracovat ke švýcarskému pořádku se zmatky v naší hlavě

Tento týden jsem poslouchal velmi zajímavý rozhlasový pořad o Švýcarsku (tady). Zazněla v něm celá řada inspirujících a pro naši zemi překvapivě povzbudivých informací. Například skutečnost, že všechna ministerstva, obě komory parlamentu a ostatní spolkové úřady ve Švýcarsku se vejdou do jedné budovy, je pro většinu z nás nepochopitelné a šokující zjištění zároveň. Jistě nelze automaticky přenášet zvyklosti, které se vyvíjely dlouhá staletí, do našich podmínek. Nám by pro začátek stačilo, kdybychom si uvědomili, že nemůžeme očekávat švýcarský pořádek kolem sebe, pokud budeme mít ve svých hlavách český zmatek. 

Otázkou je, proč by nás mělo šokovat, že v zemi o podobné velikosti a počtu obyvatel, některé věci dlouhá léta dobře fungují. Když se nad tím zamyslíme, možná připustíme, že příčina švýcarské prosperity nespočívá pouze v tom, že je to bohatý stát, který si prostě může tento pořádek dovolit. To je pouze důsledek. Co je tedy příčinou této prosperity? Myslím, že stojí za hledat odpověď na tuto otázku.

Především bychom se měli zbavit nebezpečně naivních iluzí, které v mnoha lidech vzbuzují velká očekávání. Řada lidí totiž věří tomu, že když budeme konečně bohatí, všechno se vyřeší. Bylo by jistě žádoucí, kdyby se tolik nekradlo na všech úrovních naší státní správy. Ale to stále neřeší příčinu našich problémů. Naše společnost je v podstatě velmi bohatá po materiální stránce. Naopak zoufale chudá začíná být ve svém myšlení a následně ve svojí morálce.

Spolupráce nám prostě moc nejde. O to více se umíme navzájem velmi intenzivně napadat a urážet. Nemám tím na mysli jenom některé internetové diskuze, ve kterých se ti "nejodvážnější" diskutéři v drtivé většině nemají odvahu pod svoje příspěvky ani podepsat. My se napadáme a vydatně urážíme často mezi sebou v  každodenním životě. A žádné Kalousky a Klause (starší, či mladší) k tomu ani nepotřebujeme. Na ty se jenom vymlouváme a trapně tak obhajujeme svoje často lokajské činy. Na potřebnou spolupráci nám už často nezbývá energie.

Uvedu malý příklad naší "spolupráce" na komunální úrovni. Když se obrátíte na úředníka v obci s nějakým podnětem, je skoro automaticky vnímána tato aktivita ne jako podnět k řešení problému, ale jako STÍŽNOST. A tím pádem automaticky jako útok na úřad a jeho zaměstnance. Pokud máte smůlu a narazíte na úředníka, který takový podnět vnímá skutečně jako útok, dočkáte se směsice arogance, neochoty a hlouposti. Přesto bychom se asi neměli na takto útočícího úředníka zlobit. Má totiž velmi omezené pravomoce a nad sebou velmi často ještě omezenějšího šéfa. Tito šéfové nakonec také trnou strachy, aby se za každou cenu zavděčili zase svým politickým nadřízeným, zhusta ještě daleko více omezenějším než jsou jejich podřízení. No a tito ve volbách zvolení představitelé (samozřejmě ne všichni, ale většina určitě) mají v dnešní době také obludný strach (z čeho asi?). Když se tento strach doplní neschopností, je zaděláno na velký problém. A kruh se uzavírá. V konečném výsledku se hlavním viníkem stává člověk, který se zajímá o svoje nejbližší okolí. Velmi rychle dostane nálepku potížisty a kverulanta, který nemá co na práci a ve svém volném čase jen tak z plezíru otravuje už tak vytížené a unavené úředníky.

Co s tím? Určitě není možné generalizovat a tvrdit, že u nás jsou všichni úředníci, politici a nakonec i my občané neschopni spolupráce a rozumné domluvy. Stejně tak ne všechno ve Švýcarsku funguje dokonale. I tam mají jistě celou řadu palčivých problémů. Problém je v míře neschopnosti, netolerance, arogance, neúcty k sobě samým i k ostatním lidem, v neochotě naslouchat a v následném vzájemném napadání. Tyto vlastnosti jsou bohužel v naší zemi mnohem rozšířenější. Ale všechno je to jenom o lidech. O nás samotných. O naší odvaze a ochotě začít sám u sebe. Dokud nezačneme s odklizením nepořádku v našich hlavách, nemáme šanci na slušné fungování naší společnosti jako celku. Zmíněný rozhlasový pořad o Švýcarsku je v záplavě negativních zpráv podivuhodně povzbudivou inspirací, kterou doporučuji všem čtenářům tohoto blogu. Možná ten švýcarský model nemusí být pouze nedostižným snem. Někde se prostě začít musí. Nakonec ani těm Švýcarům ten fungující model nespadl do klína nějakým zázrakem.