Do nedávna se zdálo, že v EU není jiné cesty, než stále těsnější spojení a spolupráce členských zemí. Neústupnost a tvrdohlavost evropských politiků nakonec způsobila, že se unie pomalu ale jistě začíná štěpit.
Do roku 2008 se zdálo, že EU je na cestě k evropskému superstátu. Unie se roztáhla prakticky přes celý kontinent. Řada států si užívala společné měny, ekonomika šlapala, vše se zdálo skvělé a evropští politici spřádali další plány, jak Evropu ještě více zharmonizovat a udělat z ní takový malý ráj na zemi. Pak ale přišlo kruté procitnutí do reality. Splasknutí hypoteční bubliny v USA a následné ekonomické otřesy nastavily evropské ekonomice i politice nepříjemné zrcadlo. Co následovalo, se jako červená nit táhne s unií a jejími čelními představiteli až dodnes. Opakování stále stejných chyb, neústupnost, neschopnost nebo neochota vidět realitu a kapitulace zdravého rozumu před vznešenými ideály.
Krize, která zasáhla Evropu, ukázala první štěpnou linii, která se táhne od Pyrenejí, přes Alpy, až po Balkán. Státy na sever od této linie, se zdravější ekonomikou a bankovním sektorem, menším veřejným dluhem a měnou, která více či méně odpovídala jejich ekonomické výkonnosti, krizí prošly relativně se ctí. Zato na jihu Evropy to bylo o poznání horší. Masivní veřejný dluh, banky se spoustou špatných úvěrů a měna o poznání silnější, než by jejich ekonomika reálně mohla mít, zapůsobily v krizi jako smrtící koktejl. Pouze masivní finanční transfery ze severu na jih odvrátily ekonomickou katastrofu, přičemž příčinu krize to nijak nevyřešilo, pouze byl získán nějaký čas do doby, kdy vypukne krize další. Bylo to zejména lpění na politických ideálech a zavírání očí před ekonomickou realitou, co zabránilo jakémukoliv trvalejšímu řešení a je jen otázkou času, kdy tu stejný problém budeme mít znovu.
Druhá štěpná linie v podstatě kopíruje hranici železné opony. Tento jev vykrystalizoval díky krizi současné, tzv. migrační. Zatímco státy na západ od pomyslné linie se zejména díky vysoké životní úrovni, vstřícné azylové politice a štědrému sociálnímu systému potýkají s masami migrantů z Afriky a Blízkého východu, východní část unie je prozatím tohoto náporu ušetřena a dělá vše pro to, aby tomu tak v budoucnu zůstalo. Důvodů je podle mě několik. Obyvatelé východního bloku vidí problémy, které masivní migrace ze zaostalých a kulturně odlišných regionů na západě způsobuje. Vidí sociálně vyloučená ghetta na předměstích, vidí kriminalitu a sociální nepokoje, vidí, že řada přitěhovalců se často ani ve třetí generaci nedokázala integrovat do společnosti a nechtějí si stejné potíže nechat zavléct do vlastních zemí. Dalším důvodem je historická zkušenost. Obyvatelé bývalého východního bloku mají ještě v živé paměti, že dobro nařízené shora nefunguje. Na rozdíl od obyvatel západní části unie mají daleko větší cit pro realitu a nedají tolik na řeči politiků. Zkrátka nevidí svět takový, jaký by měl být, ale spíš takový jaký je. Nenechají si chladný úsudek příliš zamlžit vzletnými frázemi, spíš přemýšlejí o tom, co by je to všecko mohlo stát a jaký by to mělo vliv na jejich životy.
Nechci ani jeden z přístupů vyzdvihovat. Oba jsou dle mého legitimní a čas ukáže, který byl lepší. Hlavní rozdíl vidím v tom, že státy východního bloku se nesnaží vnutit svůj přístup západu. V opačném směru je tomu bohužel přesně naopak. Nelze přijmout rozhodnutí a pak se snažit jeho negativní důsledky přenést na ty, co tak neučinili. Stejně jako v prvním případě je i tady řešení zatím v nedohlednu, pouze se získává čas. Snaha protlačit vše silou a výhružkami povede jen k další polarizaci uvnitř unie.
Není náhoda, že k Brexitu došlo právě v této době. Způsob, jakým unie reagovala na krize, které ji zasáhly, ukázal v jasném světle, kudy se hodlají její vládci dál ubírat. Británie vždycky stála tak trochu mimo. Posledních několik let bylo cítit, že směr, kterým se unie vydala, Britům nevyhovuje. Snaha o dohodu byla ignorována, a tak se nelze divit, že se Britové na tomto projektu odmítli nadále podílet.
Pokud se vrcholní představitelé unie budou k bývalému východnímu bloku chovat stejným způsobem, nebudou chtít slevit z nastaveného kurzu, budou prosazovat věci silou, pak stejně jako v případě Británie hrozí, že příkopy se budou tak dlouho prohlubovat, že nakonec státům na východ od Německa nezbude, než tento spolek opustit. Tak jako tak současná situace podle mě znamená konec ideálů o federalizované Evropě. Evropská unie se buď rozvolní a vrátí značnou část pravomocí zpět členským státům, nebo dřive či později ve stávající podobě přestane existovat.
