Řecko se ocitlo v nelehké situaci. Země je obrovsky zadlužená, ekonomika stagnuje, lidé nemají práci. Nyní byla řeckým občanům dána možnost rozhodnout o své budoucnosti. Jak by ji měli využít?
Hned na začátku je nutno říct jednu věc. Pro Řecko v tuto chvíli neexistuje žádná lehká a bezbolestná cesta ven ze současné situace. Poté, co Řecko fakticky zbankrotovalo v roce 2010, začalo být uměle udržováno při životě penězi z ostatních zemí eurozóny, z ECB a od MMF. Motivy na obou stranách byly jasné. Řecká vláda v té době nechtěla být ta, která dovede Řecko k bankrotu, navíc byla značně proevropská a ochotně naslouchala hlasům z Bruselu. Tam rovněž neměl nikdo zájem na tom, aby šlo Řecko ke dnu.
Důvody byly hned dva. Za prvé v té době řada bank v Evropě vlastnila "toxické" řecké dluhopisy. Kdyby Řecko vyhlásilo default, museli by jejich velkou část odepsat, což by v době ekonomické krize a celkové atmosféry nedůvěry panující na trzích mohlo vést k pádům bank a prohloubení problémů v ostatních evropských státech. Za druhé by to byla obrovská politická prohra. Euro se jako vlajková loď evropské integrace stalo zlatým teletem pro všechny proevropské politiky. Default vyhlášený Řeckem a jeho odchod z eurozóny by tak zasadil citelnou ránu projektu, do kterého spousta vrcholných evropských politiků investovala nemalý politický kapitál.
Byla tedy uzavřena dohoda. My vám dáme peníze, vy budete dělat reformy, které vám nadiktujeme. Obě strany ochotně souhlasily. Fakticky to vedlo k tomu, že řecká vláda za možnost zůstat v eurozóně prodala svoji suverenitu. Od té doby jim velká část daňových a rozpočtových pravidel byla nadiktována z venku. Kam naordinovaná "léčebná kúra" vedla, vidíme všichni. Řecku to nijak nepomohlo. Dnes se nachází ve stejné situaci jako před pěti lety, ekonomika neroste, nezaměstnanost je obrovská. Jediný rozdíl je, že teď jsou ještě mnohem víc zadlužení.
Důvod je jednoduchý. Nebyla odstraněna primární příčina řeckých potíží. Tou je společná evropská měna. Už před vstupem Řecka do eurozóny zaznívaly hlasy, že tam nemá co dělat, že jejich dluh je příliš velký, jejich ekonomika málo konkurenceschopná. Tyto hlasy byly oslyšeny. Politický zájem přehlušil hlas rozumu. A jsou to právě poltické zájmy, které v současné době ještě drží Řeky uvnitř eurozóny. To co se dělo po roce 2010, by se dalo přirovnat k situaci, kdy lékař léčí rakovinu podáváním morfia, místo aby vyřízl nádor. A ještě k tomu naordinoval pacientovi nesnesitelnou dietu.
Řekům se pochopitelně tato dieta začala časem zajídat. Navíc se dostali do situace, kdy bylo úplně jedno, jakou stranu ve volbách zvolí, všechny významné politické síly v Řecku byly více či méně proevropské. Bylo tedy jasné, že ať bude vládnout kdokoliv, bude poslouchat příkazy z Bruselu. Proto ve volbách zvítězila do té doby nenápadná Syriza. Jakkoliv byl jejich program nereálný, dali lidem naději, že bude konec vlády jimi nevolených úředníků.
Bylo jasné, že dřív nebo později narazí kosa na kámen. Syriza slíbila nepokračovat v nadiktovaných nepopulárních reformách. Zároveň ale potřebovala od ostatních států eurozóny další peníze. Syriza nemohla ztratit tvář před svými voliči. Evropští poltici zas nemohli dopustit, aby Řekové dostali další peníze bez toho, aniž by si na nich vynutili další reformy. Byl by to nebezpečný precedens, díky němuž by se mohla začít eurozóna hroutit jako kostky domina. Kdyby řecká strategie byla úspěšná, vedlo by to ke vzniku podobných stran v jiných státech na jihu Evropy. Syriza konečně pochopila, že karty jsou na stole a blafovat už dál nejde. Vědomi si toho, že naplnění jejich volebního programu v důsledku znamená default Řecka a jeho odchod z eurozóny, pokusili se o úhybný manévr. Předložili klíčové rozhodnutí, zda přistoupit na podmínky věřitelů, občanům.
Před Řeky teď leží nelehká volba. Pokud řeknou ANO, bude se dál jednat. Ochota na straně Bruselu je velká. V podstatě čekají na jakýkoliv vstřícný krok ze strany řecké vlády a peníze potečou dál. Nicméně by to znamenalo pokračování v plnění podmínek nadiktovaných zvenčí, bez valné naděje na budoucí zlepšení situace.
Když většina voličů řekne v referendu NE, znamená to default Řecka, jeho odchod z eurozóny a přechod na vlastní měnu. Jak jsem psal na začátku, nebylo by to snadné. Tato varianta ale dává Řekům naději do budoucna. Vlastní měnu budou moci devalvovat. Stanou se tak atraktivnější destinací pro turisty, jejich výrobky zlevní, budou je moci vyvážet a zase nastartovat ekonomiku. V neposlední řadě získají zpět svou suverenitu. Nebudou muset poslouchat příkazy z Bruselu, stanou se svými vlastními pány, kteří budou mít možnost rozhodovat se sami o vlastním osudu.
Z těchto důvodu si myslím, že NE je pro Řeky lepší volba. Nemá cenu pokračovat v něčem, co za pět let nepřineslo žádné výsledky. Nemá cenu se podřizovat podmínkám lidí, které Řekové nevolili a ani nemají možnost je odvolat, když to, co nařizují, jim neprospívá. Co naopak má cenu, je opustit měnovou unii, která je přivedla do bezvýchodné situace, a vzít budoucnost země do vlastních rukou.
