Euro? Jen klid před bouří...

Z prohlášení domácích i zahraničních politiků se zdá, že krize eura je už za námi. Je tomu ale skutečně tak? Nebo nás to nejhorší teprve čeká?

Víceméně všechny parlamentní strany se shodují na tom, že euro bychom měli časem v ČR zavést. Termín je zatím ve hvězdách, někteří to odbudou prohlášením, že to uděláme, až to pro nás bude výhodné, jiní mluví nejčastěji o roce 2020. Vypadá to tedy, že panika kolem eura je definitivně zažehnána. Masivní transfery peněz ze severu na jih Evropy trhy uklidnily a jede se dál. Z povzbudivých slov politiků by se mohlo opravdu zdát, že euro už teď čeká světlá budoucnost, ta samá slova jsme ale slyšeli, když euro vzniklo, jak to dopadlo, víme všichni.

Pojďme si připomenout, co vedlo ke krizi eura. Z Bruselu jsme mohli často slyšet, že na začátku stála americká hypoteční krize. Svou roli samozřejmě sehrála, ale podle mého byla spíše katalyzátorem než příčinou vývoje v Evropě. Krize eura by stejně nastala, jen možná o pár let později nebo při jiném globálním ekonomickém otřesu. Euro totiž už od začátku bylo budováno na chybných základech. Politika si vzala ekonomii jako rukojmí. Když při tak masivním ekonomickém projektu, jakým je společná evropská měna, hrají prim politické a nikoliv ekonomické zájmy, je jasné, že dříve nebo později se to někde projeví. Státy eurozóny nejsou ani zdaleka z hlediska ekonomie optimální měnovou oblastí. Ekonomické ukazatele jako míra zdanění, veřejný dluh, výkonnost ekonomiky, flexibilita pracovního trhu a mnohé další, jsou ve státech platících eurem tak odlišné, že muselo být od začátku jasné, že to nebude fungovat. Řecko se nestane Německem jen proto, že platí společnou měnou.

Právě v Řecku to celé začalo a na jeho příkladu chci tedy ukázat, jak se to má s celou eurozónou. Řecko, jako každý rok, potřebovalo splatit dluhopisy, které vydalo před lety a jejichž doba splatnosti právě nastala, dále potřebovalo vydat dluhopisy, aby mohlo financovat svůj schodkový rozpočet. Jenže padla kosa na kámen. Finanční trhy, z části i díky panice na světových trzích, odmítly koupit řecké dluhopisy jako příliš rizikové. Co teď? Za normálních okolnosti by Řecko jako stát nejspíš zbankrotovalo. Jenže Řecko je členem Evropské unie a je navíc zemí platící eurem. Obrátilo se tedy na pomoc do Bruselu a samozřejmě se nakonec dočkalo. Od států eurozóny připutovala do Řecka půjčka ve výši 110 miliard euro se splatností do tří let. Už v tu dobu muselo být všem jasné, že Řecko si tuhle půjčku nebude moci dovolit nikdy zaplatit, ale politici se tak dlouho zaklínali slovem solidarita, až tomu začali lidi věřit. Že většina těchto peněz stejně skončí v bankách ostatních evropských států, které Řekům v minulosti půjčily, nikoho příliš netrápilo. Zároveň bylo Řecku naordinováno, jako podmínka této půjčky, co a jak má dělat, aby se veřejný dluh snížil. Že se tím ještě více přiškrtila už tak skomírající řecká ekonomika, opět nikoho netrápilo.

Pak tu byly další půjčky a další státy, nějaké to znárodňování vkladů, prodlužování splatnosti starých půjček. Vše je to ale jen oddalováním nevyhnutelného. Přitom v Lisabonské smlouvě, se jasné píše, že členské státy za své závazky ručí samy. EU je dokonce tak zoufalá, že vymyslela úřad, který bude mít moc ze členských států eurozóny vymámit libovolnou částku na budoucí záchrany krachujících zemí. Tento úřad se jmenuje ESM (European Stability Mechanism) a je to instituce, jaká nemá obdoby. Vedení i zaměstnanci mají absolutní imunitu, instituci nelze žalovat, veškeré její dokumenty jsou tajné, je osvobozena od daní, šéf tohoto úřadu je téměř neodvolatelný a přitom má ESM moc požadovat po státech téměř libovolnou částku, splatnou do sedmi dní, pokud uzná, že jsou tyto peníze potřeba. Zkrátka a dobře, budoucí pomoc už nebude možné odmítnout. Přitom ty peníze, které připutovaly na jih Evropy, nespadly z nebe. Ostatní státy si je musely vypůjčit nebo je natiskla ECB. A tak se Řecký dluh stal dluhem evropským a solidárně se o něj podělily všechny státy platící eurem. Přitom i ostatní státy jsou samy nemálo zadlužené.

Uplynuly tři roky od první půjčky Řecku. Co se změnilo? Je Řecko stále zadlužené? Ano, řecký veřejný dluh je stále nejvyšším v Evropě a jejich schodek rozpočtu je v poměru k HDP také jeden z nejvyšších. Stalo se Řecko výrazně konkurenceschopnějším a povedlo se mu nastartovat ekonomiku? Ne, ekonomika v Řecku je stále v recesi a nezaměstnanost se dlouhodobě pohybuje nad pětadvaceti procenty. Navíc je to paradoxně právě euro, co ekonomiku Řecka dusí. V době, kdy by potřebovali oslabit měnu, aby se jejich zboží pro vývoz zlevnilo a turisté v Řecku měli levnější dovolené, jsou uvězněni ve svěrací kazajce společné evropské měny a nemohou dělat vůbec nic.

Za těchto podmínek nechápu, jak někdo může tvrdit, že krize eura je zažehnána. Žádná z příčin krize v Řecku se nezměnila, spíše se to ještě zhoršilo. V podstatě je jen otázkou času, kdy Řekové požádají o další pomoc. Nenechme se tedy ukolébat slovy politiků a nelezme dobrovolně do ekonomické pasti jménem euro. Při troše štěstí v roce 2020 nebude už euro existovat, alespoň ne v podobě, v jaké je známe teď. Podle mého názoru by byla naprostá hloupost dát dobrovolně hlavu do chomoutu a muset pak z peněz českých daňových poplatníků platit řecké, španělské, italské a jiné dluhy, jakkoliv je pravdou, že jsme silně proexportně orientovanou ekonomikou. Dokud se euro nezbaví mrtvé váhy, dokud se bude veřejný dluh jedné země solidárně rozpouštět v dluzích těch ostatních, dokud zde bude ESM a dokud nad politickými nezačnou převládat ekonomické zájmy, nemá cenu u nás euro zavádět. V současné podobně je totiž časovanou bombou, o níž nevíme, kdy zase vybuchne.