Ukrajinci nemají být přítěží. Zaměřme se na budoucnost jejich i jejich země.

Válka na Ukrajině je přes dva měsíce realitou. Za tu dobu se stala každodenní součástí života nejen místních obyvatel, ale nejspíš také většiny lidí žijících v České republice.

S Ukrajinci, kteří museli opustit své domovy, se setkáváme dennodenně a potkávat se s nimi také dál budeme. Na tuto novou realitu jsme neměli čas se připravit. Naše první reakce tak byly logicky živelné a nedokonalé. Přesto jsme obstáli se ctí. Rozhodně se nemáme za co stydět, právě naopak. Je dobře, že vláda nedávno představila svou strategii pro zvládnutí migrační vlny a že existuje rovněž odhad souvisejících nákladů, které mohou dosáhnout až 50 miliard korun. Začínáme plánovat, a to je do budoucna klíčové.

Protože je opravdu nutné, abychom do budoucna přistupovali k ukrajinským uprchlíkům a také k jednotlivým životním situacím, které příchod několika set tisíc lidí na území České republiky přinese, promyšleněji. Zvláštně v legislativní oblasti, při přípravě nových zákonů a nařízení, musíme postupovat precizněji, než se dosud dělo. Opět platí příměr, který jsem na těchto místech nedávno použil v souvislosti s covidovou legislativou. Zatímco zpočátku bylo možné tolerovat nedokonalosti, s postupem času k tomu přestal být důvod. Ani v případě ukrajinské války se nebudeme moci věčně vymlouvat, že na lepší a propracovanější právní řešení nebyl čas.

Ukrajinci, kteří uprchli před válkou na české území, u nás teď žijí v právně prozatímním režimu. Ten musí být z logiky věci dočasný, skončit musí záhy poté, co skončí válka na Ukrajině. Pak se jistě řada uprchlíků do své země vrátí, jak ale napovídají různé prognózy, mnoho z nich také zůstane v České republice. Naším společným cílem tak musí být vytvořit pro ně stabilní a trvalé podmínky, z nichž budeme moci těžit všichni. Musíme při tom předcházet i zcela reálnému riziku, spočívajícímu v tom, že naše vstřícnost může vzbuzovat i negativní reakce. Pokud je budeme přehlížet, dáme tak cenný prostor jen různým extrémistům. A to nechceme.

Osobně tak budu pokračovat v souvisejících aktivitách na pomezí politiky a práva, jak je mi vlastní. Nedávno jsem v Poslanecké sněmovně uspořádal a moderoval kulatý stůl nazvaný Strategická pomoc ukrajinským uprchlíkům v dlouhodobém horizontu. Dívali jsme  na něm se spíše do budoucna a zamýšleli se i nad tím, co všechno bude nutné legislativně vyřešit. Během debaty se ukázalo například to, že je nutné myslet na kapacity škol a školek a věnovat se pravidlům zápisů do nich. Můj kolega z advokátní kanceláře Arrows Jakub Oliva zase upozornil na zásadní „detaily“ spojené se zaměstnáváním cizinců. Například, když Ukrajinci nebudou rozumět česky psaným pracovním smlouvám, budou neplatné, i když je svobodně podepíšou. A nutné je pamatovat i na slova místopředsedy Poslanecké sněmovny Jana Skopečka, že Česká republika má určitý strop v počtu uprchlíků, který je schopna zvládnout. Stejně jako na jeho apel, že bychom neměli z Ukrajiny uměle získávat potřebné pracovníky. To všechno se musí promítnout i v chystané legislativě. 

Osobně se o to budu zcela jistě dál zasazovat. Protože jak jsem řekl i u kulatého stolu: Ukrajinci nemají být přítěží. Musíme pro ně zajistit co nejlepší integraci tak, aby se mohli stát plnohodnotnými a rovnoprávnými spoluobčany nás všech.