Mnichovská hodina pravdy

Minulý týden si novináři i politici mohli zavařit klávesnice, aby se trumfovali, jak ještě vyhroceněji popsat historickou paralelu mnichovské konference z roku 1938 ke konferenci bezpečnostní, která se měla odehrát v pátek tamtéž.

Proč? Tématem se mělo stát řešení ukrajinské krize a veřejné mínění se usneslo, že půjde o „druhý Mnichov“. Řekněme si rovnou, že za prvé tato paralela od počátku neseděla, a za druhé o Ukrajině mnoho slov v nejočekávanějším projevu amerického viceprezidenta J. D. Vance ani nepadlo. Jalovost historické paralely je dána především tím, že zatímco v osmatřicátém roce se v Mnichově jednalo příslovečně „o nás bez nás“ za účasti německého agresora, Mnichov roku 2025 byl jiný. Přinesl nakonec jen málo pro Ukrajinu, ale překvapivě hodně pro Evropu. V první řadě hodně emocí. Od studeného potu polévajícího publikum Vancova projevu, přes teflonové tváře některých řečníků, kteří snad už definitivně ztratili orientaci v čase a prostoru, až po slzy v očích předsedy konference Christopha Heusgena. Ještě víc než na emoce je ale třeba zaměřit se na obsah Vancova projevu. James David Vance totiž Evropě v Mnichově připravil hodinu pravdy (ne, nevysmál se Evropě, ani jí nevyhrožoval, ani ji bezzubě nechlácholil či nezahrnoval planými sliby), kterou už potřebovala jako sůl. Řekl, že Evropa má problém. Řekl, že by ho měla řešit. Řekl, v čem je problém: „Demokracii, která už nedůvěřuje vlastním občanům, nelze bránit pětiprocentními vojenskými rozpočty ani stále novými zákony o digitální regulaci. Neexistuje žádná bezpečnost, pokud se bojíte hlasů a názorů, jež mají vaši lidé“. Americká delegace do Mnichova nepřijela Evropu otrávit, ale nalít jí hořké kapky, nezbytné k uzdravení. A první výsledky se už dostavují. Tři roky Evropská unie nechtěla o jednání s Ruskem ani slyšet a opájela se chimérou jeho rychlé porážky, nyní se její představitelé předhánějí v tom, kdo rychleji svolá jednání k ukončení války a kdo se jej bude účastnit.

Myslím, že kromě eurohujerské věrchušky dochází většině společnosti, včetně její donedávna v zásadě probruselsky naladěné části, že přes další svazácké pětiletky euromolochu cesta nepovede. A kudy povede? Dobrá zpráva je, že už jsme začali. Jen nám k tomu zase musely pomoct USA, jejichž víceprezident trefně pojmenoval stav věcí. Vyřčením nepříjemné pravdy před zraky nejen evropské, ale i světové pozornosti nám J. D. Vance prokázal tu nejlepší službu. Ne nepodobnou té, kterou prokazuje blízký člověk druhému, když mu řekne „Máš problém, řeš ho“ ve chvíli, kdy se dotyčný sám ještě brání si to přiznat, ač všem okolo je to už dávno jasné. A stejně, jako nakonec jeho osud závisí na jeho vlastní vůli, závisí i osud Evropy na ní samé. Dveře jsou odemčeny, stačí vzít za kliku.