Zemědělská půda trpí, chybí nám zvířata a zdravý selský rozum

Staří sedláci a zemědělci neměli zdaleka takové vzdělání, jako my dnes, ale od svých předků znali přísloví a poučky, které respektovali. S pokorou jim vlastní ctili například toto: „Když z půdy bereš, musíš jí vracet.“ Nebo: „Na jeden hektar, jedna kráva“. To je de facto totéž. Pěstujeme na poli plodiny, které potřebují organickou hmotu, ale zpět organickou hmotu nevracíme. Už téměř 25 let téměř likvidujeme živočišnou výrobu, nemáme zvířata, a tedy ani kejdu, chlévskou mrvu jako klíčovou organickou hmotu, kterou musíme půdě vrátit. V Rakousku mají na jeden hektar 2x více krav než my, v Německu dokonce 3x tolik, v Holandsku pak ještě více. Vědí, proč to dělají, podporují živočišnou výrobu, vyváží kejdu na pole a půda jim pak zpět dává plody. My v České republice z půdy jen bereme, protože nám zásadním způsobem klesá stav dobytka, prasat apod., co si bereme, ale půdě zpět nevracíme. 

Kejda, hnůj, chlévská mrva, organická hmota, lidově řekněme lejno dělá pole úrodným, kyprým, udržuje a tvoří humus, zadržuje vodu, která se do ní vsakuje, třeba díky žížalám, které tvoří cestičky, kde voda zůstává. Víte, že na jeden hektar bývá až 1 tuna žížal? Půda bez organiky vodu nezadrží, při dešti steče jako po cestě hned do potoků a řek a je nenávratně pryč. Nedoplňuje spodní vody, jejichž hladiny klesají a my se všichni divíme proč. Já ne. Stejně tak odchází živiny, dusík, fosfor, draslík a další, nemají na co navázat, a tím půda ztrácí přirozenou úrodnost.

První ránou pro pole byla kolektivizace a s tím spojené rozorání mezí, které kromě drobného zvířectva a ptáků, zadržovaly vodu v krajině a částečně vyrovnávaly šikmá pole. I drobné potoky tvořily meandry a zákruty v krajině, voda se vylévala do okolí. Dnes je často vybetonujeme jako tzv. protipovodňová opatření, aby v případě záplav voda rychle odtekla pryč. Jenže ta voda odtéká rychle i při suchu, když přijde prudký déšť, tak po vyschlém poli bez organiky rychle odteče. Snad poslední ránou pro půdu je nadměrné pěstování širokořádkových plodin jako např. kukuřice, která se seje daleko od sebe a nechrání půdu proti erozím. Při dešti pak voda s sebou vezme i vrchní ornici do potoků a řek a s nadsázkou se dá říci, že „vyvážíme ornici zadarmo do Německa“.

Je to i díky ohromnému rozmachu velkých bioplynových stanic s výkony 1 MW i více. Bioplynová stanice je skvělá věc a doporučoval bych ji každé farmě, ale malou, na zpracování zbytků krmiva a kejdy. V Německu jsou bioplynky také malé, 125 kW či 175 kW nejsou výjimkou, produktem je pak tzv. digestát, hnojivo na pole. Vrcholem a alarmující dnes pak je export kukuřice z Česka do Německa a Rakouska. Tzv. podnikatelé zde za české dotace pěstují kukuřici pro německé bioplynky, za které Němci a Rakušáci platí velké peníze. A digestát se do půdy nevrací. Nájmy za ornou půdu pak stoupají na úroveň až 8.000 za hektar, což vyhání klasické zemědělce z půdy, protože za tuto cenu se na poli nic pěstovat nedá, jen kukuřice na export. Zemědělci raději „krmí železnou krávu“, jak se bioplynce přezdívá, než krávy živé, o které se musíte starat, o jejich zdraví. Živočišná výroba navíc zaměstnává asi 5x více lidí než rostlinná, což je příznivé pro potřebu zajištění mezd a pracovních podmínek. O tom ale jindy.

V roce 1989 jsme měli asi 1,3 mil. dojných krav, dnes je to asi jen 370 tisíc. Pan exministr zemědělství Bendl kdysi proslul slavným, ale trapným výrokem, když na otázku, zda mu nevadí, že klesá počet dojných krav, odpověděl: „Počet krav sice klesá, ale užitkovost stoupá“. V Německu totiž stoupá všechno, naopak u nás zase vše klesá. Inu, to se pozná zemědělec odborník.

Půda je tedy náš poklad a měli bychom s ní i tak nakládat. Liberálně tržní přístup, který by se dal parafrázovat jako „vydrancovat, zpeněžit a po nás potopa“, zde bohužel neobstojí. Jestli na poli něco za 10 let poroste, je těmto lidem úplně jedno. Už tady nebudou, budou někde na jachtě v Karibiku, my tady ale zůstaneme a ta půda s námi.

Nedávno se mě jeden zemědělec na Tachovsku ptal: „Pane poslanče, a Tachov je ještě český nebo už německý?“ Velké skupování české půdy zahraničními osobami a firmami je dalším problémem, a už ani ne v pohraničí, se kterým se v brzké budoucnosti budeme potýkat. Čeští malí a střední zemědělci nemají takové finanční prostředky, jako zahraniční subjekty nebo velké finanční celky, a může se nám tedy stát, že budeme cizinci ve vlastní zemi. V Bavorsku jsou zemědělci, u nás budou pak jen nájemci či zaměstnanci.

Pavel Šrámek

(Pozn.: příště o dotacích a různých systémech v Evropě.)