Dotace bych jako zemědělec zrušil, ale všude v Evropě a pro všechny

Když se před vstupem do EU vyjednávaly přístupové podmínky v oblasti zemědělství, obávaly se tzv. „staré“ státy EU dovozu kvalitních a levných potravin z „nových“ zemí. Proto se zavedla duální, ne jednotná zemědělská politika.

Dovolte mi krátkou úvahu. Dotace jsou nástrojem k ovlivňování či regulaci volného trhu a s tím související prosazování národních zájmů nebo zájmů určitých skupin. Nelze říci, že všechny dotace jsou špatné, protože ani volný trh není dokonalý. Je důležité mít v tomto smyslu na paměti, aby ten, kdo trh či dané odvětví trhu reguluje, vždy prosazoval nejdříve národní, veřejný zájem a až potom zájem soukromý. Zájmy jsou v naprosté většině především ekonomické.

V případě zemědělských dotací náš stát v minulosti, hlavně při vstupu do EU, v prosazování národních zájmů zklamal. V době vyjednávání přístupových podmínek do EU byl tlačen zájmy proevropskými, až potom národními. Dovedete si snad představit v euforii roku 2004 před vstupem do EU, že by někdo řekl: „NE, to není výhodné, musíme počkat a podmínky změnit.“ 

Je iluzí si myslet, že vstup do Evropské Unie v roce 2004 byl stejně výhodný pro státy bývalé patnáctky (EU15) jako pro nové členské státy. Už to, že šlo o vyjednávání, dokazuje, že se nejednalo o nastavení stejných podmínek pro všechny. V EU šlo a jde vždy o národní zájmy jednotlivých zemí.

Výsledkem je dnes ztráta a dramatický pokles potravinové soběstačnosti ČR. Díky špatně nastaveným podmínkám došlo v ČR k dramatickému poklesu živočišné výroby a tím poklesu výroby většiny potravin. Počátek tohoto stavu sice začal v devadesátých letech díky živelné privatizaci a krachu firem zemědělského a potravinářského odvětví. Avšak vstup do EU, tedy obrat a rozkvět pro většinu, pro menší farmy a výrobce rozhodně neznamenal.

Důvod byl jednoduchý. Chyběla jasná a dlouhodobá zemědělská koncepce a strategie země. „Trh vše vyřeší“ byl v této oblasti naprostý omyl. Ne pro svoji podstatu a světonázor na volný trh, ale proto, že na volný trh jsme si hráli jen my a ostatní silně regulovali ve prospěch svých národních prvovýrobců a producentů. To způsobilo naši nekonkurenceschopnost a pokles potravinové soběstačnosti z důvodu nerovných podmínek na tzv. „rovném“ trhu.

Tragédií však je, že ještě dnes to mnozí politici ve vedení státu nepochopili. Nebo snad ano? Mají pak snad své osobní zájmy, které povýšili nad zájmy veřejné?