Co musí vláda udělat, aby se v Česku lépe žilo.

Toho, co by vláda měla udělat, aby se u nás žilo lépe a radostněji, je téměř nekonečně mnoho. Základem však je radikální růst mezd.

Vlády, alespoň ty schopné, by se měly snažit poskytovat svým občanům veřejné statky a služby takovým způsobem, aby lidé byli spokojeni. Měly by zlepšovat infrastrukturu, zvyšovat životní úroveň a zároveň co nejméně otravovat obyvatele s nesmyslnými restrikcemi a povinnostmi.

A jak je to u nás? Neustále se zhoršuje podnikatelské prostředí růstem povinností, které firmy, podnikatelé musí vůči státu vykonávat. Naposledy to je hlášení o DPH nebo elektronická evidence tržeb. Ale to jsou pouze ty nejviditelnější výmysly, které ve svém důsledku nic nepřinesou a pouze znepříjemňují život. Každoročně musí podnikatelé a firmy také zpracovat a včas odevzdat nejrůznější statistiky a hlášení (třeba o odpadech), aniž vůbec tuší, k čemu to je dobré. A když už se to jeden rok naučí vyplňovat, příslušný úřad změní pár kolonek nebo počítačový program a příští rok se to můžou učit znovu. O stále nový povinnostech běžných občanů vůbec nemluvě.

V mnoha směrech by vláda udělala nejlépe, kdyby nedělala nic. Vždyť co úsilí stálo a co peněz se vyhodilo na nejrůznější reformy školství, které se stejně musely zrušit, protože to byly naprosté hlouposti. Nebo stačí vzpomenout na ministra práce a sociálních věcí Drábka a jeho experimenty s hlášením nezaměstnaných na poštách a s novým nefunkčním programem na výplatu dávek. A co třeba ministr dopravy Vít Bárta, který místo aby stavěl nové silnice, všechny práce zastavil s odůvodněním, že musí vyhladovět stavební firmy.  A takové příklady jsou prakticky v každém resortu. O ministrech, kteří rovnou přihrávali zakázky svým firmám, ani nemluvě. Spíše to vypadá, že mnozí ministři dělají všechno možné i nemožné pro obohacení sebe samých, než pro zlepšení života obyvatel našeho státu.

Nejhorší ale je, když vláda nedokáže posoudit důsledky toho, co dělá a třeba i v dobré víře, že dělá správně, provede hloupost, která nás stojí nejen miliardy korun, ale která nás přímo vrátí o mnoho let zpět. Jestli to není také tím, že jakmile se někdo stane členem vlády, stane se taky automaticky odborníkem na svěřenou oblast.

Už staří Egypťané věděli, že v dobách hojnosti se má šetřit na horší roky. U nás se všechny vlády v dobách relativního rozvoje předbíhaly v plýtvání. Přišla krize, jejíž nástup jsme nemohli nijak ovlivnit, a začalo se šetřit. Nic proti tomu, ale je třeba vědět, kde se šetřit vyplatí a kde to může přijít hodně draho.

V prosinci 2010 rozhodla tehdejší Nečasova vláda, že je z ekonomického hlediska nezbytné, aby byla zavedena úsporná opatření v oblasti mezd ve veřejné správě. Zajímavé přitom je, že toto ekonomické hledisko posuzovali tři vskutku renomovaní ekonomové: předseda vlády Nečas – doktor v oblasti fyziky plazmatu, ministr financí Kalousek – inženýr chemie a ministr práce a sociálních věcí Drábek – doktor v oblasti řídící techniky.

Všem státním zaměstnancům se tak ze dne na den snížily mzdy o 10%. To je řešení, které může mít krátkodobě smysl na úrovni firem. Ale pokud se má takto řídit stát, je to chyba. Právě dlouhodobé snížení mezd ve veřejné správě bylo tím rozhodujícím faktorem, který znamenal, proč na nás dolehla krize mnohem hůř, než třeba na sousední Poláky.

Fyzik, chemik nebo technik si teď nejspíš řeknou, co to je za blbost. Vždyť jsme přece ušetřili desítky miliard korun ročně, o které nebylo třeba navyšovat deficit státního rozpočtu. To je jistě pravda, ale tato úspora se následně velmi prodražila. Proč?

Snížení mezd ve veřejné správě dalo jasný signál podnikatelskému sektoru, že může mzdy také snižovat. V důsledku poklesu mezd došlo ke snížení příjmů na sociálním účtu (důchody, podpora v nezaměstnanosti, nemocenská, ap.) a příjmů na účtech zdravotního pojištění. Výsledkem byl výrazný propad důchodového účtu a prohloubení krize ve zdravotnictví. Jenom samotný pokles mezd ve veřejné správě znamenal snížení příjmů v této oblasti o cca 12 mld. korun ročně.

A jak jsme na tom nyní?

Hybnou silou ekonomického rozvoje je spotřeba, a to především ta domácí. K tomu, aby lidé mohli více nakupovat, musí mít dostatečně vysoké platy. A jsme u toho, proč pořád jen přešlapujeme na místě. V České republice je průměrná mzda přibližně 4x nižší, než v Německu, přičemž výkonnost naší ekonomiky je nižší „pouze“ 2,5x. Proč tedy mzdy neodpovídají výkonnosti naší ekonomiky?

O výši mezd u nás fakticky rozhodují nadnárodní společnosti, které vlastní největší průmyslové podniky. Tyto společnosti mají zájem pouze na tom, jak na nás co nejvíce vydělat. Takže neustále tvrdí, že mzdy není možné zvýšit, protože by došlo k růstu výrobních nákladů a následně k poklesu odbytu. To by mohlo být pravdou, pokud by mzda vzrostla nad výkonnost ekonomiky, ale za současné průměrné mzdy to je nesmysl. Místo toho, aby vynaložené prostředky zůstaly formou vyšších mezd v Česku, odtečou formou dividend do zahraničí. Ročně to dělá 300 miliard korun a bude hůř. A protože odbory v těchto firmách nejsou schopny odpovídající mzdy zajistit, měla by něco udělat vláda. Musí přestat papouškovat argumenty nadnárodních společností a provést aktivní kroky k radikálnímu růstu průměrné mzdy.

Jenže - premiér Sobotka navrhuje zvýšit příští rok minimální mzdu o tisíc korun a tváří se přitom jako ten, kdo přišel s mimořádně odvážným nápadem. Ve skutečnosti to je směšné. Ekonomické úrovni našeho státu odpovídá průměrná mzda ve výši 40 tis. Kč a vláda s tím musí něco udělat. Jinak ji snad ani nepotřebujeme. Jak by to měla provést?

Jediným možným řešením, které má vláda ve svých rukách, je výrazné zvýšení mezd ve státní správě. Nikoliv o 3%, ale nejméně o 20%. A musí to udělat rychle. Jednak to svým zaměstnancům dluží, ale především, pokud chce do budoucna zajistit fungování státu, pak jí stejně nic jiného nezbývá. Některé funkce státu jsou již nyní právě z důvodu dlouhodobě nízkých mezd kriticky ohroženy. Nejvíce jsou vidět hlavně učitelé a lékaři, ale nejsou zdaleka jediní. Před naprostým kolapsem je například lékařská posudková služba, kde již velmi brzy nebude mít kdo rozhodovat o invaliditě, nebo stupni závislosti pro příspěvek na péči. A co hůř, nebude ani, kdo by budoucí lékaře (a brzy také právníky, učitele, ekonomy, strojaře,  atd.) učil.

Český veřejný sektor zaměstnává zhruba 950 tisíc osob, z toho přímo na státním rozpočtu je závislých asi 430 tisíc osob. Zvýšení mezd o 20% by znamenalo jednorázový nárůst deficitu státního rozpočtu o 35 mld. Kč, přičemž více než polovina z této částky by se státu zase hned vrátila formou sociálního a zdravotního pojištění a formou daní.

Co je však důležité. Stát by se stal pro své obyvatele zajímavým zaměstnavatelem a soukromé firmy v čele s nadnárodními společnostmi by na to musely reagovat a průměrnou mzdu nejméně dorovnat. A v ten moment by se zcela obrátily i počty ohledně státního rozpočtu. Zvýšení mezd o 20% by představovalo dodatečný příjem přes sto miliard korun na důchodovém a zdravotním pojištění. To znamená, že prvotní investice by se státu vrátila trojnásobně. Rázem by bylo dost prostředků na důchody i na zdravotnictví, rostla by spotřeba a ekonomika státu by se tak dostala na mnohem vyšší úroveň, než je tomu nyní.  Paradoxně by tak i ti, kteří ve státních úřednících vidí jen parazity a nepřejí jim nic dobrého,  na růstu jejich mezd vydělali.

Vypadá to celkem jednoduše, takže si člověk říká, proč to vláda neudělá? Nejspíš proto, že ministry financí nejsou odborníci na finance a jediné, co umí, je zvyšovat daně nebo šetřit, ať to stojí, co to stojí.

Kde bychom asi dnes byli, kdyby se naši ministři nesnažili myslet hlavně na sebe, ale řídili se heslem Bedřicha Velikého, který stál na začátku německého ekonomického zázraku a po němž toto heslo převzali i jeho následovníci: „Nesmím mít žádné zájmy, které se neshodují se zájmy národa. Pokud tyto zájmy jsou neslučitelné, přednost mají vždy zájmy země“.