Slupka a jádro ořechu

Nová povídka Pavla Petra Slouky o jednom chlapci, který byl jiný než ostatní. Byl na první pohled nuzný, odporný a chudý, ale na pohled druhý....    

Kdysi byla jedna vesnička v zemědělském kraji. Do velkých velkoměst to bylo daleko, a tak se lidé živili zemědělstvím. Vesnička Mlýn měla asi 200 obyvatel. Jediným společenským centrem se stal místní kostel a přilehlá hospůdka, kde se lidé scházeli.

Jednoho dne uspořádal hostinský František a sedlák Lojza svatbu pro svoje děti. František provdal svou dceru Aničku za statného porybného Tondu. Tonda začal hned po své svatbě s Ančí stavět ve vesnici Mlýn domek. Za pár měsíců ten domek stál a byl velice krásný, nejkrásnější v celé vesnici, nejkrásnější v širokém okolí.

Co těm dvoum chybělo ke štěstí bylo dítě- statný mladý silný chlapec, který by převzal po svém otci jeho řemeslo.

Uplynulo pár dní. Najednou Anička otěhotněla a zanedlouho se Tondovi a Aničce narodil syn Jan. Velké štěstí a bezmezná Tondova touha po synovi se rázem proměnila ve velké neštěstí. Jan, jediný syn Aničky a Tondy byl zohavený. Od narození měl vystouplá záda. Měl jaký si hrb. A na rukou místo deseti prstů rovnou jedenáct. Ano, jeho pravá ruka měla prstů hned šest.

Když šli rodiče za farářem, aby nechal jejich syna pokřtít, Mlýnský farář řekl, že takového Ohavu jako je Jan nikdy nepokřtí . Obyvatelé vesničky Mlýn si na Jana s posměchem rádi ukazovali. Když Janovi bylo pět let, farář rozhodl, že vesnici musí kvůli své ohavnosti opustit. Rodiče často říkali, že je díky svým tělesným anomáliím nešikovný a nemotorný. Říkali, že je pro ně největší přítěž, jelikož nemůže pracovat. Za nedlouho se Tondovi narodil ještě jeden syn, Ondra. Silný pracovitý, rodiče ho měli rádi. V den Janových desátých narozenin rodiče rozhodli, že Jan musí z domu a vyhnali ho.

Jan utíkal do lesa za vesnicí. Začalo pršet a smrákalo se. Přicházel večer. Janovi byl velká zima. Náhle si vzpomněl na ty chvíle na mších, kdy se modlil k Ježíši a Bohu. Začal se tedy modlit. Modlil se velmi od srdce a upřímně. Náhle se mu zjevil uprostřed hlubokých lesů světle modrý      Anděl Damián. Damián řekl: ,,Jane, neboj se! Je o tebe postaráno!“

Náhle Jan za Damiánem uviděl dům. Damián řekl: ,, Ten dům, Jene, je tvůj. Bydli v něm.“

A tak Jan začal bydlet v tom domě, který mu Damián ukázal. Damián Jana po celých dlouhých deset let vzdělával. Vzdělával ho ve čtení, psaní, počítání, teologii a v léčivých bylinách.

Když Jan dosáhl 20. roku věku, přišl najednou večer opět krásně modrý Damián a řekl: ,,Tak tady má cesta s tebou, Jene, končí! Teď jdi do Mlýna. Lidé Tě tam budou potřebovat!“

Jan tedy vyrazil do své vesnicky znovu. Podívat se na místa, kde vyrůstal jako dítě. Lidé se mu posmívali, za jeho vzhled.  Jeho vlastní bratr Ondra, mu dokonce plivl do tváře a řekl, že takový Hrbatý, tady ve Mlýně nepotřebuje. Ať táhne odkud přišel! Ve vesnici potkal mladou dívku. Jmenovala se Barunka.

Barunka řekla  mladému cizinci,  že podle jeho očí, má Jan dobré srdce.

Lidé z vesnice Jana opět vyhnali kvůli jeho ošklivosti.

Hned v zimě toho roky, kdy Jan dosáhnul svých 20. narozenin zachvátil  skoro celou vesnici Mlýn mor. Lidé velmi umírali. Zavlekly ho se  myši z přilehlých polí, které se na zimu stahovaly do lidských obydlí.

I Barunčini rodiče umírali na mor. Barunka byla velmi smutná z toho, že jsou rodiče vážně nemocní. V nejtěžších chvílích si vzpomněla na radu své babičky a mamky. Ty říkaly: ,,Až ti bude v životě, Barunko, nejhůř, modli se k Bohu!“. Barunka tedy sepjala ruce a z posledních sil se začala, jak nejlépe dovedla, modlit k Bohu za záchranu svých rodičů.

Náhle se Barunce zjevil Damán a řekl, ať jde kousek za vesnici do lesa. Tam ať hledá dům, tam, že najde pomoc.

Barunka se ihned dala do běhu k lesu. V lese našla dům a v něm cizince, kterému se tak ostatní lidé posmívali. Barunka řekla rychle Janovi oč jde. Barunka přivedla Jena ke svým rodičům. Jan namíchal matce léčivý odvar z bylin a tatínkovi přiložil ruce na srdce a břicho. Tu noc se stal zázrak. Rodiče Barunky se uzdravili. Jan ač měl tělesné nedostatky měl od Andělů, od Damiána a od sudiček naděleny velmi silné léčitelské schopnosti. Jan byl předurčen k tomu, konat zázraky a dobro lidem.

Jak morová nákaza postupovala Mlýnem, zemřeli na mor všichni obyvatelé, kromě Barunky, Jana a její maminky a tatínka, všichni jeho obyvatelé. Jan si vzal Barunku za ženu a měli spolu  kupu dětí.

Oč je ošklivější šlupka, o to hezčí může být jádro ořechu – lidské srdce!  

Sumeček

fotto pixabay