Rathovy nesmysly, ne Julínkovy kolchoznické zázraky

V dnešní MF Dnes je zveřejněn článek (naštěstí) bývalého ministra zdravotnictví Davida Ratha s názvem "Julínkovy kolchoznické zázraky". Po přečtení tohoto článku musím jen konstatovat, že opravdu by bylo vhodné vyučovat na středních školách ekonomii, aby se nám pak v ministerských křeslech neobjevovali lidé tohoto typu či třeba herci.

Obdobně ve včerejším pořadu televize Nova o úvěrech Miroslav Ševčík z Vysoké školy ekonomické navrhoval, aby se lidé naučili na střední škole počítat úroky, tedy mými slovy, aby uměli počítat aspoň procenta. 

A co má mít společné podle Davida Ratha ministr Tomáš Julínek s kolchozy, to z článku nechápu a znárodněné nemocniční kolchozy spíše prosazuje ČSSD s Davidem Rathem, jak píše v jiném článku dnešní MF Dnes Pavel Páral.

Zkusím začít nejprve jednoduše. Když je o něco zájem, zvyšuje se nabídka a zvyšující nabídkou ceny následně klesají (nabídka elektroniky se v současné době zvyšuje, ceny klesají).

David Rath rozvíjí svou jinou ekonomickou teorii a dává za příklad léčbu rakoviny, kde nabídka nepokrývá poptávku a kde lidé umírají (a ani mnohaletá vláda ČSSD a Rathovo ministrování s tím nic neudělalo). Zamlčuje také, že léčba je pro pacienty velmi levná, pacienty placené zdravotní pojištění léčbu nepokryje ani procentem, a když je něco levné, je o to samozřejmě velký zájem. Dále tvrdí, že zavedením tržního prostředí by cena léčení stoupla a že by kvůli tomu klesla poptávka po léčení a tím svou úvahu končí. 

Ale tržní prostředí reaguje dále a to Davidu Rathovi jaksi uniká či úmyslně zatajuje. Ano, cena by samozřejmě musela stoupnout minimálně na reálnou hodnotu pokrývající skutečné náklady a nejméně přiměřený zisk, pokud by nějaká její část nebyla nadále dotována státem. Tržní prostředí ale způsobí, že když by podnikatelé viděli, že mohou na léčbě vydělat, začaly by se objevovat další nabídky a zvětšením nabídky by méně lidí umíralo, ale o těch se David Rath nezmiňuje. A když se zvětšuje nabídka, ceny se v tržním prostředí nezvedají, ale klesají, aby se nové nabídky prosadily proti původním (aby byly konkurence schopné).

Ano, máme lidi, co by na léčbu neměli. Ale můžeme se zeptat, kam se poděly jejich vydělané peníze, zda je neutratili za své zájmy a požitky, třeba auta, moře. A máme i lidi, co nepracují či pracují málo. A kdo to má za ně platit? I státní peníze mají svůj limit, není možné zachránit úplně všechny lidi na světě a kdo si myslí opak, ať zachrání všechny „umírající děti v Africe“ či nemocné s AIDS.

Tržní prostředí, které doplňuje léčbu hrazenou státem, může situaci jen zlepšit. Porovnejte zdravotnictví v netržním prostředí do roku 1989 a nyní, kdy i ta trocha trhu zlepšuje zdravotní stav národa a zvyšuje množství důchodců, kteří dříve umírali.

Dále David Rath píše, že pacient po havárii v bezvědomí či po infarktu nemá svobodnou šanci se rozhodnout. Zamlčuje ale, že jenom do té doby, než se z té jeho havárie proberete a že jenom pitomec by trval na tom, že počká s infarktem na svou sanitku. Po jeho zmíněné havárii či infarktu byste měli dostat základní standardní ošetření, které vám zachrání život a jakmile jste schopni vy či rodina se rozhodnout, můžete si začít vybírat, třeba převoz do svého města ke svému lékaři a opět jen pitomec by trval na převozu, který by jeho stav zhoršil.

Zamlčuje tedy rozdíl mezi základním ošetřením, zachraňující život a další léčbou, která již může být podle přání pacienta v jeho městě, u jeho lékaře. A když na to nemocný má, tak se může nechat převést třeba vrtulníkem a ne sanitkou po silnicích připomínají tankodrom, či mít pokoj s televizí jen pro sebe. A když vše utratí, třeba za hospodu, ať si do té hospody belhá s těžkou státní sádrou, třeba si to pak s tím pitím trochu rozmyslí.

Pak David Rath uvádí, že o zdravé pojištěnce se budou pojišťovny rvát a nemocné nechají umřít. To budou ti zdraví pojištěnci tak pitomí, že budou platit a nic za to nebudou dostávat? Budou mít třeba jistotu, že jim bude narůstat konto u jejich zdravotní pojišťovny a když dojde na léčbu, budou jí mít lepší či budou mít pojistné na principu bonus a malus, znáte to z povinného rušení u aut. I dnes platí jedna zdravotní pojišťovna očkování proti klíšťatům, spočítala si, že je to levnější, než případná následná léčba.

Proč by zdravotní pojištění nemohlo být dvojího typu, jako je to s důchodem a penzijním připojištěním. Základní státní důchodové pojištění vám umožní žít tak, abyste neměli hlad a měli jste možnost někde bydlet, ale nebude to třeba Praha, s tím se musíte smířit. A další penzijní komerční pojištění vám umožní, abyste třeba v té Praze mohli bydlet i nadále. Takže třeba VZP by zajišťovala základní zdravotní ošetření a další léčbu by zajišťovaly komerční pojišťovny. A zda by zaměstnavatel uhrazoval zaměstnanci komerční pojištění či zda by „chudému“ občanovi uhradilo léčbu třeba město, to by bylo již na jejich rozhodnutí a jejich finančních možnostech. Možná by na léčbu poskytly úvěr i finanční společnosti, poskytují je na různé nesmysly, tak proč ne na léčbu, abyste po vyléčení mohli opět vydělávat peníze  a když ne, finanční společnost se zahojí na majetku, který si do hrobu nevezmete, třeba bytu, který dnes vlastní většina obyvatel.

A v závěru David Rath píše, že nemocný nemá na soudy čas. Asi neví, že nemocný je nadále svéprávný a může dát plnou moc advokátovi, který by měl umět poznat, zda má smysl do soudního sporu jít. A proč v závěru ještě uvádí, že trh nemůže vyřešit hašení požárů, mě také nějak uniká. U nemocného se řeší většinou jeden člověk, požár je naproti tomu všeobecné ohrožení i velkého množství lidí. A když stát třeba v nějaké obci hasiče nezajišťuje, zajišťuje si je obec, neboť si tržně spočítá, že se jí to vyplatí.

Opakuji na závěr, zavádění tržního prostředí ani současné Julínkovy reformy zdravotní péči lidí nezhoršují.