Malé děti v období vzdoru a testování hranic mají takovou taktiku: když se jim něco nechce dělat (oblékat, svlékat, uklidit, co ve vzteku rozházely apod....), začnou vřískat, že to nejde. A maminka, babička, vychovatelka ve školce to radši udělá za ně, protože to vřískání a případně tlučení hlavou o zem nemůžou snést a hlavně proto, že se vždycky najde někdo "chytrý", kdo jim dá ochotně a zřetelně najevo, že svoje (svěřené) dítě nezvládají. A tak si dětičky nesou do života vzkaz, že stačí dost důrazně křičet "Nejde to", a "někdo" to vždycky udělá za ně. Neuvěřitelné je, že jim na to v dospělosti skáče i dost velká množina šéfů. Ti pak, než aby šli do konfliktu, vezmou úkol, který "nejde" a hodí to na stůl někomu, kdo měl důslednou maminku a tato taktika mu v dětství neprocházela. A ani je nenapadne, že to není správné řešení. Úkol splněn, tak co? Oni si přece nenechají drbat hlavu za to, že nezvládají svoje podřízené, ne? A takhle se to bohužel táhne až do nejvyšších pater. Tak se pak nedivte. Mimochodem, počítače mě živí už pěkně dlouho, takže taky vím, že to jde.
