V rámci studijního pobytu jsme mimo jiné navštívili pedagogické centrum Aténské univerzity, které muselo pro nedostatek finančních prostředků zastavit po 1500–leté historii svoji činnost v oblasti přípravy budoucích učitelů.
Vše se v současné době soustřeďuje na rekvalifikační programy tzv. „druhé šance“ pro skupiny obyvatel sociálně vytlačovaných na okraj společnosti. V současné době nemá centrum žádné pevné stálé učitele, učitelé jsou najímáni na hodinovou práci a čekají na příležitost. Vzdělávání a příprava učitelů se přesunulo během finanční krize do roviny rekvalifikace a podpory nezaměstnaným a ohroženým. Učitelé základních a středních škol nemají zájem se dál rozvíjet a vzdělávat, protože neví, zda budou mít další měsíc práci. V podstatě se nyní chce po učitelích více rozmanité práce s žáky a studenty za méně peněz a ještě v podmínkách nejisté vlastní budoucnosti. Jedna návštěva vedla k zástupcům místní samosprávy, po které se všichni účastníci studijní skupiny shodli na nutnosti zeštíhlení správy veřejného života v Řecku. Viděli jsme způsob financování lokálních škol, kde vláda dává školám zhruba 30 % celkových nákladů, zbytek dodává zřizovateli závislosti na přímých příjmech z daní, které v řeckém systému více přímo putují do místních samospráv. Navštívili jsme Centrum pro rozvoj veřejné správy a místní samosprávy, které prochází v současné době velkou reorganizací a jedním z jeho partnerů je Institute for Public Administration v Praze. Centrum vidí krizi jako velkou příležitost pro tranformaci, pro změny, pro začátek přemýšlení o tom, co bylo dobře a co špatně. Další návštěva vedla do Institutu pro vzdělávací politiku, kde byla velmi zajímavá debata o vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Mluvilo se o inkluzi, která byla nazvána noční můrou všech států a učitelů. Například Itálie před lety zrušila všechny speciální školy a nyní zápasí s velkými problémy, jak adaptovat některé žáky do běžných tříd. Názory jednotlivých účastníků se zde lišily. Další instituce se věnovala celoživotnímu vzdělávání učitelů a pracovníků školství. Zde jsem zjistil, že náš systém přípravy budoucích učitelů má na rozdíl od ostatních jednu výhodu – učitel může být plnohodnotným učitelem, když absolvuje plnohodnotné magisterské studium na vysoké škole. Odpadají tak u nás kurzy na přípravu „částečných“ učitelů… Naopak náš systém skýtá i nevýhody. Novým učitelů chybí mentor či tutor, který by nové začínající učitele několik úvodních měsíců vedl a pomáhal jim se etablovat. Dále u nás citelně chybí další povinné vzdělávání učitelů v návaznosti na kariérní řád. Většina jiných evropských zemí má tento prvek více či méně úspěšně zaveden. Velmi zajímavé byly konkrétní návštěvy ve školách. Střední odborné učiliště, které navštěvuje 75 % přistěhovalců, těžce bojující s rapidním úbytkem středoškoláků mi v mnohém připomínalo aktuální problém učilišť u nás. Zde se opět ukazuje nepružnost centralizovaného řeckého systému školství. Státní střední školy a učiliště bojují s nedostatkem žáků a na druhou stranu získávají licenci soukromé školy… Obsahově velmi podnětná a přínosná byla návštěva základní školy, kde jsem měl možnost asi 2 hodiny diskutovat se zástupci rodičovské veřejnosti, které se snaží aktivně zapojovat do života školy. Mluvčí rodičů byla původem z Jihoafrické republiky a bylo na ní vidět, jak moc jí záleží na vzdělání jejich dětí. Spolupráci se školou si pochvalovala pouze částečně. V Řecku je totiž pro mnoho rodičů nutností doučování dětí po řádném vyučování. A to ne dětí se slabším prospěchem. Naopak, chce-li někdo držet vysoký standart vědomostí a dovedností, běžná výuka jim bohužel nestačí. Toto byl největší nesoulad mezi pohledem rodičů a vedení školy...
