Otevřený dopis krásné Heleně

Krásná Heleno! Zlaté jablko, zlomyslně hozené bohyní sváru Eris s nápisem „té nejkrásnější“, z tebe udělalo jen oběť bez možnosti svobodného výběru. Paris, který do té doby nepoznal ženu, se zachoval jako normální chlap. Co mu bylo po vládě, po moci, po bohatství, po vítězstvích ve válkách, které mu nabízely bohyně Héra a Pallas Athéna za to, že určí právě je za nejkrásnější. Daleko lákavější byla nabídka bohyně lásky Afrodité. A tak zlaté jablko dostala ona a Paris za odměnu dostal tebe. Pak ses deset let dívala z trojských hradeb na to, jak jsou dobývána a nakonec i s městem rozvrácená. Tróju jsi přežila a s prvním manželem Meneláosem, kterému tě Paris unesl, ses vrátila do Sparty. Cestou dlouhou sedm let jste získali nápoj zapomnění a i díky němu pak již spokojený život až do smrti.

Od tvých časů byly a jsou různé Heleny. Odjakživa se unášely, prchaly, muži pro ně padali po tisících v strašných válkách, mocné říše byly vyvráceny v kořenech, aby na jejich prachu vyrostly opět nové a ještě mocnější říše. Heleny vystupující z pěn moří jako ostrovy či rodící se Venuše a explodují v obrovských sopečných erupcích nad žnoucími magmatickými krby.

Jsou i normálnější Heleny. Lidsky křehké, zranitelné, s tlukotem srdce a s horkými proudy v krevním řečišti. Někdy smutné, jindy radující se a šťastné, občas snad i bezradné a bloudící, ale také houževnaté, odhodlané a statečné. A když jsou k tomu ještě půvabné a některé třeba i plavovlasé – děkuji ti poslední dobo ledová za tuto úžasnou mutaci a děkuji ti Pane Bože, že mám to obrovské štěstí žít v té geologické vteřině, kdy je vůbec možné tuto zvláštnost uvidět, zažít a pohladit – pak už to asi musí být opravdu svaté Heleny.

Vím, že by to nebylo rozumné. Vím, že to nakonec štěstí nepřineslo. Že to znamenalo zánik něčeho velikého. Že moudřejší by bylo být moudřejší, mocnější a bohatší. Všechno tohle vím, ale ani já bych si neuměl pomoci.

I já bych to jablko dal Afroditě.

PS: Poslední věta „I já bych to jablko dal Afroditě“ je nahraná na paměťovém médiu nesené japonskou kosmickou sondou Akacuki (japonsky あかつき – Úsvit), která touto dobou měla již kroužit okolo planety Venuše. Japonci dali všem lidem možnost, aby si nějaký svůj vlastní citát na sondu umístili a mě přišlo příznačné, poslat k Venuši (což je latinský ekvivalent k Afroditě) právě tento vzkaz.

Bohužel na konci roku 2010 se nezdařil přibližovací manévr, který měl sondu ukotvit na oběžné dráze a tak sonda Venuši minula a nyní obíhá někde okolo Slunce. O další manévr se může pokusit při dalším přiblížení za šest let, ale výsledek je i tak nejistý a je možné, že sonda setrvá na oběžné dráze okolo Slunce a k Venuši se bude jen občas částečně přibližovat. Dá se říci, že sonda Akacuki a s ní i můj citát právě prožívá svou odysseu.