Kurz negativního myšlení od iDnes

Patřil jsem mezi množinu z šesti kilometrů blogerů – je nás prý tolik, že bychom utvořili řadu takto dlouhou – kteří se první červnový večer mohli zúčastnit představení ve Švandově divadle, kam nás blog.iDnes pozval k pětiletému výročí od svého vzniku.

Především se sluší poděkovat za toto pozvání a popřát k narozeninám hodně dalších pracovních úspěchů. Myslím to opravdu upřímně, upřímněji jsem to myslel už jen v jednom jediném případě, když jsem si lehal na operační stůl a přál jsem hodně pracovních úspěchů lékařům, kteří mě měli za malou chvíli řezat. A přeji blogu i nám blogerům, abychom mohli dále do tohoto prostoru přispívat všemi těmi možnými a někdy třeba i nemožnými blogy.

Již několik dní předtím jsem přemýšlel, jestli divadelní hra s názvem „Kurz negativního myšlení“ byla vybrána úmyslně, nebo je to dílo náhody. Ptal jsem se sám sebe, jestli nám tímto výběrem iDnes nechce naznačit, že naše blogy jsou moc optimistické, moc pozitivní a že by bylo dobré trochu ubrat. Osobně si nemyslím, že tomu tak je, protože jen výběr některých často se opakujících jmen v příspěvcích jednotlivých autorů se s pozitivitou příliš neslučuje. Jsem na blogu jen deset procent jeho existence, ale vím, že se v počátku často objevovala jména Paroubek, Topolánek, později Nečas, Kalousek, Bárta, Kočí, v současnosti Ráth a jistě by se našla spousta dalších jmen. Zajímavostí je, že Švandovo divadlo má i další, stejně blogersky inspirující názvy her – třeba „Dioptrie růžových brýlí“ nebo „Zpověď masochisty“. Ale byl to nakonec „Kurz negativního myšlení“, který byl zvolen.

Vlastní hru hodnotit nechci, v podstatě jí ještě zpracovávám. Přestože jsme se v jejím průběhu dost nasmáli, pojednávala o dost vážném tématu. Byla to taková sranda o vážných, mnohdy mrazivých osudech a vztazích. Musím se přiznat, že jsem byl rád, když ti herci, kteří celou dobu hry pojížděli na jevišti na invalidních vozících, na děkovačku přišli po vlastních nohách. Bylo by asi zajímavé, jak by hlavní postavu ztvárnil Jan Potměšil, který mimochodem k této hře byl přizván jako poradce právě pro tři postavy vozíčkářů. Michal Dlouhý se mi v ní také líbil, jen jsem v jeho hlase často slyšel jeho bohužel již zemřelého bratra Vladimíra. Pokud autor Bård Breien chtěl touto svou hrou říci, že se na svět nedá dívat jen přes „dioptrie růžových brýlí“, tak s ním plně souhlasím. Pozitivní myšlení přehnané do absurdity je v podstatě negativní.

Budu se opakovat, ale ještě jednou děkuji za hezký večer, který byl zakončen rautem a cestou domů i návštěvou jednoho kostela v rámci akce Noc kostelů a doufám, že při oslavách deseti let od založení blogů na iDnes budu patřit do množiny té sto čtyřiceti pěti kilometrů dlouhé řady blogerů, kteří se opět budou moci účastnit nějaké podobné oslavy.

Na úplný závěr si dovolím jeden vlastní bonmot, který by se do nějakého kurzu negativního myšlení hodil docela dobře:

„Měla Brigitte Bardotová pravdu, když říkala, že se jednou všichni sejdeme ve stejné posteli? Měla, ale zapomněla dodat, že ta postel bude mít dřevěné víko.“