Byl Kundera udavač ??

V jednom ranním vysílání rozhlasu jsem slyšel spisovatele P. Kosatíka se vyjadřovat k žhavé kauze M. Kundery. Pavel Kosatík jednoznačně vytvářel hypotézy o tom, že si dotyčný estébák v roce 1950 celou věc vymyslel a že Milan Kundera je tudíž nevinný. Jak se říká, je to tvrzení proti tvrzení.

Doba od roku 1948 do roku 1956 a dále ve zmenšené míře byla velmi složitá. Byla to doba zla, lámající charaktery. Když na tuto dobu myslím, vždy sám sebe zkoumám: Jak bych v této době, v těchto situacích obstál já?? Jak bych obstál, kdyby mne zatkla Stb, vyslýchala mne a mučila? Jak bych obstál, kdyby mi pod nos strčila papír s prohlášením o spolupráci?? Neudal bych? Neprozradil bych?

Na tyto otázky nemohu jednoznačně odpovědět, protože jsem v těchto situacích nikdy nebyl. Vím však jediné, a to je jisté: člověk je slabý a prohrává. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že velkou část bojů v našich životech prohrajeme. Co to však znamená a jaká je z toho cesta ven? A je z toho vůbec cesta, má to nějaký smysl? Odpověď zní: cesta z toho ven je!! Naše prohry mají smysl! Cestou z toho ven je naše pokání a přiznání vlastních chyb. To je smysl našich proher.

Kolikrát jsme toho byli svědky. Na nějakou známou osobnost, herce, zpěváka, spisovatele apod. se v palcových titulcích novin objeví slova: spolupracoval, donášel, byl spolupracovník. A co udělá tato osobnost? Ve většině případů to dopadlo tak, že se soudí, zapírá, vykrucuje. Když to na dotyčného člověka praskne, je mi ho téměř vždy líto. Protože si skutečně myslím, že není jednoduché odolat tlaku násilí. Odolat dokážou jen vybraní jedinci. V momentě, kdy se však dotyčná osobnost začne soudit, zapírat a vykrucovat, moje lítost začne opadat. Možná, že je v některých případech dotyčná osobnost skutečně nevinná, ale ve většině případů nejspíše platí ono známé a okřídlené „na každém šprochu pravdy trochu“. A je-li tomu tak, pak jakékoliv vykrucování a souzení je jen přiléváním oleje do ohně. Začne-li se takto dotyčný člověk vykrucovat, pak prohrává, a to podruhé, potřetí a možná i počtvrté atd. Ve svých životech děláme chyby, a to úplně každý. Velmi často však dostáváme šanci tyto chyby napravovat. Pokud tyto šance nevyužijeme, jsme odsouzeni k životu ve lži. Jediná cesta z toho ven je, že tyto své šance využijeme a obrátíme tím, že přiznáme své slabosti. To je cesta pro nás všechny a i do jiných podobných situací, kdy se na nás něco „prolákne“. Je to jedinečná šance, jak naše prohry obrátit v dobré a zvítězit nad nimi. Pokud se nedokážeme přiznat, pak prohráváme a je možné, že žádné další šance nebudou a my si své mlčení a lži vezmeme na věčnost.

Byl-li sem tedy v 50. letech komunistou, zapáleným komunistou, který opěvoval stranu a Sovětský svaz, spolupracoval-li jsem s režimem, ať už vědomě nebo i nevědomě, mohlo se moje jméno objevit někde v nějakých  souvislostech se státní policií. Proto nemám právo zapírat. Jediné, co mohu udělat, je chlapsky přiznat: „Ano, byl jsem mladý a ve své mladické nerozvážnosti jsem se podílel na zločinech komunismu. Omlouvám se všem, kterým jsem mohl ublížit.“ Pokud to dotyčný dokáže takto říci, vyhrál. U mne takový člověk neztratí nic ze svého kreditu. Naopak. Za takového chlapa, či ženu jsem pak ochotný se rvát a stavět se na jeho obranu. Přiznat svou vinu nepovažuji za slabost. Přiznat vinu není žádná hanba, to je ctnost!