Životní moudro nebo jenom jeden obyčejný den v životě Jolany

Dnes již skoro člověk neslyší krásná česká přísloví. A je to škoda, jelikož si myslím, že je v nich pořád ukrytá staletá lidová moudrost. Moudrost, která se nezíská na univerzitě, ale ve škole nejdůležitější, ve škole života.

Dlouhé zimní večery znamenají také brzké večerní stmívání a pozdní ranní svítání. Pro Jolanu je to především dlouhý zimní spánek a náročné ranní vstáváním do tmy.

Nejinak tomu bylo dnes. Ráno jako každé jiné, a přeci odlišné. Jolana zaspala. Aby také ne, když budík ani nepípl.

„Snad se nebudou v práci zlobit,“ říká si sama pro sebe, když spěchá na autobus. V zaměstnání to je ale hotové peklo. Celé dopoledne slýchá od některých kolegů poznámky o tom, že ranní ptáče dál doskáče, aby jí po chvíli připomněli, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. A její šéf k tomu dodává: „Komu není rady, to mu není pomoci.“

Jolana se snaží pilně pracovat a pokouší se ty řeči nevnímat. Ale narážky: „Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ nejde přeslechnout a přejít mlčením. Tak jim odpovídá, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

Bez práce nejsou koláče. To moc dobře ví, a tak si netroufá jít ani na oběd. Je potřeba si napracovat zmeškanou dobu. Na krátké odpolední poradě okomentoval ředitel firmy Jolany pracovní nasazení: „Komu se nelení, tomu se zelení.“ Nejraději by mu odpověděla, že mluviti je stříbro, mlčeti zlato. To si samozřejmě nemůže dovolit, ale vedle sedícímu kolegovi to potichu říká. Správný šéf má však uši všude, a tak jí upozornil, že co je šeptem, to je s čertem. Jolaně je jasné, že by taky mohla obdržet brzy výpověď a poté by jí nezbývalo, než si říkat: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“

Jde tedy do sekretariátu, aby se zeptala, co se to dneska děje? „Kdo se moc ptá, moc se dozví,“ říká asistentka, ale hned ji uklidňuje slovy: „Pes, který štěká, nekouše.“ Jolana to však vnímá jinak a dodává: „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“ Před chvíli se totiž u ní zastavila paní z personálního oddělení a řekla jí: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ A svou poznámku upřesnila, že lituje chvíle, kdy jí sehnala zaměstnání, jelikož slyšela o jejích pozdních příchodech a nevalné pracovní morálce. Marně se jí Jolana snažila přesvědčit, že to není pravda. Dostalo se jí pouze poučení, že kdo lže, ten krade.

Jolana byla zdrcená a raději již ani neopověděla. Na chvíli ji napadlo něco té paní provést, ale pak si uvědomila, že by se to mohlo proti ní obrátit, jelikož jak je známo: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“  Nakonec se jí přece objevil na tváři úsměv, protože si uvědomila, že moudřejší ustoupí.  

I přesto ji napadlo, že by změnila zaměstnání. Byla přesvědčena, že je šikovná a proč by si nemohla ověřit, že řemeslo má zlaté dno. Jazykově je též nadaná. Vždy, když se učí nějakou novou řeč, tak přemýšlí nad známým příslovím: „Kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem.“ Její vnitřní hlas ji však řekl: „Ševče, drž se svého kopyta.“ A také si uvědomuje, že by mohla skončit na pracovním úřadě, jelikož platí: „Devatero řemesel a desátá bída.“   

Pracuje celý den bez přestávky, a tudíž se není co divit, že odchází z práce hladová. Po cestě domů se zastavuje v obchodě něco nakoupit. Když u pokladny zjistí, že nemá peníze, musí si vyslechnout, že ani kuře zadarmo nehrabe. Jedna prodavačka ji naštěstí zná, a při pohledu na její ustaraný výraz jí dává zdarma pečivo, které by se již toho dne neprodalo. Jolana si ho trochu nedůvěřivě prohlíží, a proto si celkem logicky vyslechne poznámku o tom, že darovanému koni se na zuby nekouká. Musí souhlasit: „Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.“

Konečně je ve svém bytě a může si říct: „Všude dobře, doma nejlíp.“ I přesto se nechá přemluvit a jde večer na skleničku se známou. Je však unavená a moc zábavy s ní není. Kamarádka jí po chvíli říká, že setkání s ní si představovala trochu jinak. Jolana jí odvětila, že do žen a do melounů se nevidí. Pochopení však tímto výrokem nenachází, jelikož její chování označila známá za problematické jako u dětí. Na to šlo odpovědět pouze: „Každé pachole je plné svévole.“

Aby vše vyjasnila, vypráví Jolana kamarádce, co dneska v práci zažila. Ale místo očekávané podpory se jí dostává od ní rady: “Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

Po návratu domů se Jolaně promítá v hlavě celý dnešní den a myslí na to, že každý svého štěstí strůjcem. Ona však začíná o sobě pochybovat a hlavou se jí honí černé myšlenky a divné úvahy.

Nakonec, trochu s obavami, se svěřuje se vším v telefonu svému příteli. Poslední slova, která slyší před spaním, jsou: „Láska hory přenáší.“

***

Tuto povídku mi v nakladatelství BRK zařadili do knihy: "Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery."