Země léčivých lázní a pálivých chutí i v říjnu září

V polovině minulého století objevili u městečku Bük místo očekávané ropy termální pramen a pak se děly věci. Já jsem u toho nebyl, tak napíši, co jsem zde spatřil v říjnu letošního roku.

V Maďarsku prý stačí zarazit hůl do země a vyrazí termální voda. Nemohu potvrdit, jelikož jsem se při procházkách opatrně opíral o trekingové hole. Jistota je jistota.

Voda, to je to, co sem lidi láká. Bükfürdő, kdysi malá neznámá vesnička, je dnes jedním z nejznámějších lázeňských míst v Maďarsku.

Chystáme se na několikadenní příjemné lenošení doplněné nějakým tím výletem. Čas od času potřebuje mozek vypnout, aby se z té přehršle informací nepřehřál.

Bükfürdő, obrovský lázeňský komplex s termální léčivou vodou ze čtyř vrtů. Množství termálních, léčebných i obyčejných bazénů, saunový svět, vířivky a relaxační zóny.

My se zde koupeme v celkem zajímavém množství (mg/l) těchto kationtů: draslík = 280, vápník = 93, hořčík = 45, sodík = 4220, amonium = 36. Také nějaké anionty jsou kolem nás v bazénu: chlorid = 2390, bromid = 7, fluorid = 4, síran = 880, hydrogenuhličitan = 7240. Aby toho nebylo málo, tak relaxujeme též v nějaké kyselině: kyselina boritá = 14, kyselina křemičitá = 26 a volná kyselina uhličitá = 1090.

O počátky lázeňství v Maďarsku se zasloužili Římané, pod nadvládou Turků získaly místní lázně orientální nádech a pak přijeli návštěvníci z Česka a naučili místní obchodníky česky.

„Igen“, to ještě zvládám, ale jinak „nem tudom“ nebo „nem értem“. Na světě se hovoří přibližně 6500 jazyky. Většině z nich je člověk schopen alespoň trochu porozumět, maďarštině nikoliv.

Když je s někým těžká domluva, říká se, že je to jako mluvit s Maďarem. Maďarština je pro mě zcela nesrozumitelný jazyk. Nepatří do rodiny indoevropských, ale uralských jazyků, a tak v ní nenacházím žádné společné prvky, které by mi dorozumívání ulehčily.

Mosoly. Toto maďarské slovíčko patrně neznají ani sami Maďaři. V mnoha kavárnách, restauracích a obchodem se potkáváme sice s ochotným a pečlivým personálem, ale chybí jedna důležitá věc – úsměv (mosoly) na tváři.

Ranní návštěva pekárny je vždy věc, na kterou se těším. Čerstvé sladké i slané pečivo, voňavé prostředí a dvě obsluhující dámy, které by patrně měly být na neschopence. Z jejichž obličejů lze vyčíst, že mají zvláštní nemoc. Již několik minut po otevření jsou nasr..é na celý svět. Proč? Jsou věci, které se asi člověk nemá snažit pochopit.

Příjemné prostředí „cukrászdy“, chutná káva, dobrý zákusek, prostě zážitek, na který člověk nezapomíná. Je to tak, těžko lze zapomenout na neusmívající se obsluhu. Jak se následně ukazuje, zakaboněná tvář je v Maďarsku skoro pravidlo.

Řádně zrelaxováni jdeme na večeři. Objevujeme restauraci nabízející maďarskou klasiku, dobrou domluvu i ochotný personál. Něco takového při našich cestách vždy hledáme.

Těšíme se, i když je nám jasné, že během našeho pobytu stačíme ochutnat jenom špičku ledovce prvotřídní maďarské kuchyně.

Když se řekne Maďarsko, mnohým se vybaví guláš. Ale když si člověk v této zemi objedná gulyás, dostane něco jako naši gulášovku. Nejedná se však o nějakou vodičku, nýbrž hustou polévku, prostě plnohodnotné jídlo se spoustou masa a překvapivě i zeleniny.

Našemu pojetí guláše se podstatně více blíží pokrm zvaný pörkölt (perkelt). Jedná vlastně jenom o neskutečné množství úžasně chutného masa s přílohou, například haluškami nebo jenom s chlebem.

Halászlé, maďarská rybí polévka, charakteristická pro zdejší kuchyň. Výborná záležitost.

Každé jídlo si může člověk dochutit pomocí pálivých ingrediencí. Já to samozřejmě zkouším a daří se mi z polévky udělat vražedně pálivé jídlo, u kterého by i pistolník z divokého západu zamáčkl nenápadně slzu.

Jednou z nejupřímnějších lásek na světě je láska k jídlu. No řekněte, nezamilovali byste se do takové dobroty?

Kőszeg je historické město v západní části Maďarska, poblíž rakouských hranic. Bývalé královské svobodné město, jedno z nejhezčích městeček, se pyšní bohatou historií.

Centrum města se nachází v blízkosti kopců, směrem na jih se potom krajina otevírá do rozsáhlé nížiny.

Před procházkou po městě je potřeba zaparkovat automobil. Na dopravní značce je také němčina, tudíž jsou mi informace o potřebě zaplatit jasnější.

To samé ale nemohu tvrdit, když přicházím k automatu na placení. Chce to po mě pouze maďarské penízky. Placení kartou není možné, eura také neberou. Nabízí se nám sice nějaká jejich aplikace, ale ta se posléze ukazuje jako složitá. A jak pozoruji místní, tak všichni platí mincemi.

Ferenc Liszt, klavírní virtuos, hudební skladatel a jeden z nejslavnějších klavíristů své doby, vypadá spokojeně. To asi netuší, že jeho národnost je stále předmětem sporů. Nárok si na něj činí Maďaři, Němci i Slováci. Tato jeho socha se nachází ve městě Kőszeg, za kostelem svatého Jakuba staršího.

Kostel, který se nachází na vrcholu kopce Kalvárie, je vidět téměř z každého místa ve městě Kőszeg.

Strmá cesta vedoucí z města ke kostelu, po které se lze dostat pouze pěšky, je lemována 14 zastaveními.

Obzvláště pozoruhodná je harmonie okolní krajiny a budovy kostela s poustevnou.

Schody vedoucí ke kostelu, dvě andělské postavy a sochy svatých.

Od svatostánku se nabízí úžasné výhledy na město i okolní přírodu.

Od kostela pokračuji k nedalekému Trianonskému kříži. Název je spojen s Trianonskou mírovou smlouvou mezi Maďarskem a většinou států Dohody podepsanou 4. června 1920. Smlouva mezi signatáři ukončila válečný stav první světové války.

U železobetonového kříže je vyhlídkové místo, ze kterého jsou také hezké pohledy do krajiny.

Pamětní park Svaté koruny. Na trávě jsou vyznačena nejvýznamnější pamětní místa Uherské svaté koruny. Uherská (Maďarská) svatá koruna je jednou z nejstarších používaných iniciačních korun v Evropě. Maďarské (uherské) dějiny doprovází již od 12. století, až do dnešních dob. Je tudíž logicky jedním ze symbolů maďarské státnosti.

Koronabunker, ve volném překladu „korunní bunkr“. Na první pohled trvale uzavřený vstup do nějakého podzemí. Pro Maďary a obyvatele města Kőszeg však toto místo má velký význam. Je totiž spojeno se Svatou korunou (Szent Korona).

Mezi 18. a 27. březnem 1945 byly vráceny do Kőszegu, kde relikvie uložili do tohoto krytu postaveném pro jejich ochranu. Následně, 28. března 1945 opustila Svatá koruna zemi a putovala do sousedního Rakouska, do Mattsee, aby se v července v Augsburgu dostal pod americkou kontrolu. Maďarsko obdrželo zpět Svatou korunu a korunovační klenoty po 33 letech, 6. ledna 1978.

Těšíme se na atmosféru maďarských trhů. Naděje však umírá dřív, než se mohla narodit. Proslulé středeční trhy ve městě Kőszeg. Místní trochu kroutí hlavou, když po nich chceme potvrdit „zaručenou“ zprávu, kterou někdo umístil na internet.

Místo souhlasí, našli jsme to dobře, ale moc toho zde dnes nenakoupíme.

Druhý den jsme úspěšnější, když ve městě Szombathely objevujeme místní tržnici.

Ráj koupěchtivých. Boty, oblečení, všelijaké ozdoby na sebe a další užitečné i nepotřebné věci, k jejichž nákupu hraje klavírista.

Postupně hledáme to, co lze nejenom obdivovat, ale i ochutnat. Ovoce, zelenina, paprika, klobásy, sýry a další pestrá směsice zajímavých pochutin za celkem rozumné ceny.

Nepostradatelným kořením je červená paprika (sladká i pálivá), která dává maďarským jídlům charakteristickou chuť i lákavou červenou barvu.

Nezáleží úplně tak, co člověk na trzích vidí či slyší, ale co ochutná. A patrně ještě důležitější je to, co mu z těch chutí utkví v paměti.

Návštěvu tržnice můžeme určitě doporučit. Všechno je zde úžasné, až na tu místnost, kam chodil i císař pán sám. Záchodová paní je šílená. Platbu požaduje v maďarských drobných, o evropské měně nebo platbě kartou ještě neslyšela. Když nemáte, tak máte...smůlu.

Moudrá žena v obchodě s oděvy umí říct ne, i když myslí ano. Při návštěvě města Szombathely nebylo jednoduché přemluvit mou ženušku, abychom řešili otázku její šatní skříně. Ale nakonec se to podařilo a vybrali jsme svetřík a šátek.

Usmívám se na něj, na hezké podzimní ráno, na probouzející přírodu za městem Bük.

Maďarsko je fascinující směsice historie, kultury a přírody. Při našem putování potkáváme malebné vesničky i rušná města, kde se mísí vlivy západu a východu. Ve městě Sárvár si prohlížíme místní hrad.

Hrad je obklopen krásným zeleným parkem, kde si prohlížíme různé umělecké výtvary i pomníky.

Uvnitř navštěvujeme Nádasdyho kávový hrad. Kavárnu ale asi neprovozuje uherský a později rakouský šlechtický rod Nádasdyové z Fogárase. Kávu si vychutnáváme v příjemném interiéru, který je vkusně zařízen a vyzdoben obrázky.

Maďarsko – země prosluněných termálních lázní, lahodného vína a překvapivě i dobrého piva, ostrých jídel, nezaměnitelného jazyka a historického půvabu na pozadí úchvatných přírodních scenerií.

Maďarsko patří k menším evropským zemím a někdy to vypadá, že s touto úlohou se pohrobek mocného Uherského království jen těžko smiřuje.

Občas hledáme a nacházíme, jindy nacházíme bez hledání nebo hledáme a nenacházíme.

Šlechtický rod Eszterházy nás pozval na prohlídku svého sídla.

Zámek Esterháza, též nazývaný zámek Fertőd, je impozantní rokokový zámek v západním Maďarsku, nedaleko Neziderského jezera. Je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Zámek otevírá svou pevnou náruč do anglického parku. Architektonicky se podobá zámku Schönbrunn a proto je označován jako „maďarské Versailles“.

Zámek býval okázalým letním sídlem knížat Esterházy. Konaly se zde luxusní hostiny, na kterých hrála dvorní kapela pod vedením Josepha Haydna.

Při pohledu na bronzovou sochu Josepha Haydn si vzpomínám na naši nedávnou návštěvu českého zámku Dolní Lukavice, kde tento hudebník působil a složil zde svoji první symfonii HV I:1 D-dur, nazvanou též „Lukavická“. Když se Morzinové dostali do finančních potíží a rozpustili orchestr, odešel Joseph Haydn na doporučení hraběte Morzina do služeb knížete Esterházyho na zámek, který si právě prohlížíme.

Na první pohled má tato zámecká kavárna své kouzlo, neopakovatelnou atmosféru a určitě by mohla vyprávět zajímavé příběhy. Na druhý pohled je to o kousek horší. Není pochyb o tom, že majitelem už není rod Esterházy. Chvíli po otevření nacházíme na všech stolech neskutečně špinavé ubrusy. Když uvažujeme o jejich otočení, zjišťujeme, že na druhé straně jsou ještě v horším stavu. Káva je sice chutná, ale slečna za pultem se opět neusmívá, a dokonce pije před námi vodu přímo z PET lahve. Původně jsme si chtěli říct o sklenici vody, ale toto naše přání raději přehodnocujeme.

Rozhledny se většinou staví, aby se mohl poutník rozhlížet.

Jednu zajímavou rozhledničku objevujeme v obci Fertőszentmiklós při cestě ze zámku Esterháza. Po vystoupání 56 schodů si užíváme výhledy. Na jedné straně je mohutný věžový vodojem, na druhé průmyslový areál a před námi rozsáhlý hřbitov. Až na straně jihovýchodní objevujeme kousek přírody.

„Kdo si hraje, nezlobí,“ říká moje ženuška a posílá mě do kola. Připadám si jako pískomil, kterého jsme kdysi chovali.

Klasický Kneippův chodník znám, ale suchou verzi tak často nevidím. Tudíž je potřeba to vyzkoušet.

Architektury, přírody i historie už bylo dost. Pojďme se věnovat opravdovému maďarskému klenotu. Mangalica, úžasná a zdravá dobrota z Velké uherské nížiny. Kdo mi nevěří, ať do Maďarska běží a koupí si tento poklad zdejší kuchyně. Sádlo prasat Mangalica má vyšší podíl tzv. dobrého cholesterolu a nenasycených mastných kyselin než sádlo jiných prasátek. Je bohaté na přírodní antioxidanty a omega 3 mastné kyseliny.

Co dodat. Prostě je to zdravá dobrota. Moje ženuška doma nejí špek, ale v Maďarsku mi tuto mangalicovou dobrotu ujídala ve velkém.

Na okraji města Sopron objevujeme čokoládovou dílnu a cukrárnu Harrer. V tajuplném světě čokolády si dáváme výbornou kávu a jeden božský dort.

Ztrácíme se ve světě sladkostí a čokoládových specialit světové úrovně. Pohled na neusmívající se obličeje obsluhy nám však jasně říká, že se ještě nacházíme ve světě, ale v Maďarsku.

Něco málo si také nakupujeme domů, jelikož ceny jsou zde velice rozumné.

Maďarsko má hranice se sedmi zeměmi, Slovinskem, Chorvatskem, Srbskem, Rumunskem, Ukrajinou, a samozřejmě Rakouskem a Slovenskem, kterými projíždíme při naší cestě do lázní i zpět. Na závěr mého maďarského povídání po jednom zážitku z těchto dvou zemí.

V Rakousku zastavujeme ve městě Hainburg an der Donau a vydáváme se na polední procházku po pravém břehu Dunaje.

Cíl je jasný. Místo, kde se vlévá řeka Morava do Dunaje. Většina soutoků řek má své neopakovatelné kouzlo. A ten za námi není výjimkou.

Kocháme se krásným pohledem na soutok i protější slovenský břeh s hradem Devín. Necháváme se potěšit a naplnit skutečně kvalitním místem, krajinou.

Hladina v místě soutoku těchto řek bývá často dvoubarevná. Morava má totiž hnědou až hnědočernou barvu, kterou způsobují bahnité nánosy z moravských, slovenských i rakouských nížin. Oproti tomu Dunaj má vodu barvy zelenomodré, kterou obarvilo Alpské pohoří.

Také cestou zpět nás doprovází úžasná symfonie odstínů všech možných barev, která si přímo říká o zmáčknutí spouště fotoaparátu.

Okolo nás se rozprostírá národní park Donau-Auen.

Úplná džungle to není, chodit tady lze. Ale jízdu na kolečkových bruslích je potřeba zakázat???

Poetická krajina je půvabná a přehledná, prostě lidská. Ale občas náročná. Opět se ukazuje, že ne každá zkratka je nejkratší a nejrychlejší.

Odměnou nám je ale vzduch prosycený vůněmi.

Náměstí bývají většinou rozlehlejší a zastavěná domy, to ale neplatí pro Ferdinand Häringer platz. Stál tady kdysi domeček, jehož vzhled je zachycen na obraze. A nebyl to obyčejný dům, nýbrž opravdový lesní hostinec s názvem „Noemova archa“. Postaven byl roku 1907 a zbourán v roce 1964. Hostinskou činnost zde provozovala rodina Häringer. Kromě rozumných hostů k nim občas zavítala povodeň a 4. října 1964 bohužel také velký požár, po kterém tady zbyl jenom betonový sklep.

Okolní krajina je k našim fotoaparátům štědrá.

Na Slovensku se jedná o kratší zastávku, která však má také své kouzlo. Stupavské zelé – tradice, která přežila staletí. Pro mě donedávna neznámá věc.

Ve Stupavě nabízejí své výrobky příjemní a usměvaví lidé v každém dvoře, v každé garáži. Nakupujeme zdejší dobroty za tvrdá eura a už se těšíme, až si budeme doma pochutnávat.

Když píši toto povídání, tak hlásím, že je vše snědeno a opravdu to byla lahůdka.