Řím potřetí a jedna slavná bazilika (Bazilika svatého Petra - Basilica di San Pietro)

Velké ticho ruší nějaké zvuky. Že by to byl slavný a velký Řím? Potkal jsem se s ním již několikrát ve škole a dodnes mě nepřestal fascinovat.

Vatikán. Na ploše necelého půl kilometru čtverečného se nacházejí církevní stavby, Vatikánská muzea, úřední budovy, banka, pošta, vězení, zahrady a dokonce i kousek železnice. Ale většina lidí hledá při příchodu na náměstí tu „nejslavnější“ stavbu, Baziliku svatého Petra.

Vše začalo v roce 64 nebo možná o tři roky později, kdy zemřel mučednickou smrtí ukřižováním Šimon, zvaný Petr. Na místě, kde ho pohřbili, postavili nejprve malou kapli, ale ta brzy poutníkům nestačila. Císař Konstantin tedy nechal na tomto posvátném místě v roce 324 vybudovat baziliku, která sloužila až do poloviny 15. století, kdy se papež Mikuláš V. rozhodl místo opravy pro její přestavbu. Asi půl století to trvalo, než se skutečně začalo a na dokončení si také museli věřící počkat, až do roku 1629.

Projekt papežské baziliky vypracoval Donato Bramante a na stavbě se podílelo mnoho významných architektů, z nichž tam každý něco pozměnil podle svých představ a nebránil se i odbourat již hotové. Církev totiž chtěla, aby vznikla stavba, která nemá obdobu.

Basilica di San Pietro in Vaticano a Antonio da Sangallo, Lorenzo Bernini, Carlo Maderno, Domenico Fontana, Giacomo della Porta, Giuliano de Sangallo, Michelangelo Buonarroti a další. 

Stoupáme k bazilice po předsazených schodech a nekoukáme se před sebe, nýbrž na fasádu. Hodiny, zvon nebo balustráda se 13 sochami. Zajímavé, ale my hledáme mezi devíti okny a třemi balkony to nejdůležitější místo, lodžii, ze které každý rok papež uděluje své požehnání Urbi et Orbi.

Katedrála je přístupná zdarma a myslím, že není třeba se zaleknout fronty k bezpečnostní kontrole. Postupuje totiž celkem rychle. Další prověrka ohledně vhodného oblečení nás čeká u vstupu. Z podloubí máme teoreticky na výběr, kudy vstoupit do chrámu. Je tam totiž pět velkých dveří. Jedny z nich (Svaté dveře) se otevírají pouze jedenkrát za 25 let. Tyto asi pro nás dnes neotevřou. Dalšími vynášejí mrtvé papeže, tak tam bychom také neměli překážet. I zbývající dveře mají své názvy a význam, ale člověk si moc vybírat nemůže, jelikož proud návštěvníků je regulován a usměrňován.

Bazilika rozkládající se na ploše přes 15 tisíc metrů čtverečných má tvar řeckého kříže s ústřední velkou kupolí a čtyřmi menšími kupolemi nad postranními kaplemi. Po vstupu do hlavní lodě nás čeká příjemné překvapení, jelikož množství návštěvníků se na té ohromné ploše kostela rozptýlilo. Údajně by se dovnitř mělo vejít až 60 tisíc lidí. A tak se můžeme celkem v klidu rozhlížet (srovnávám-li to s Vatikánskými muzei). Postupně se procházíme a informace o tom, co vidíme, čerpáme z průvodce i z popisků na místě.

Popsat celý interiér Baziliky svatého Petra by zabralo mnoho stránek a ještě více času, tak zkusím nastínit to, co nás zaujalo asi nejvíce. Hned napravo od vstupu, v boční lodi lze spatřit kapli, ve které je socha s názvem Pieta z roku 1492. Jedná se o zobrazení Panny Marie s tělem Krista na klíně po jeho snětí z kříže a autorem je slavný sochař, architekt a malíř Michelangelo Buonarroti. V současnosti je socha umístěna za ochranným sklem, jelikož ji v roce 1972 nějaký výtržník poškodil sekerou.

Pokračujeme okolo dalších pomníků či památníků papežů, králů a královen. Zajímavé jsou také oltáře a oltářní obrazy. Přímo pod nádhernou kupoli, jejímž tvůrcem je „pro změnu“ Michelangelo, nás nepustí a tak si zblízka nemůžeme prohlédnout monumentální baldachýn, který stojí nad hrobem apoštola Petra.

Baldachýn bývá často látková nebo dřevěná stříška, ale ve zdejší bazilice se jedná o něco výjimečného. Téměř 30 metrů vysoké baldacchino vytvořil z tmavého bronzu mezi lety 1624 až 1633 Lorenzo Bernini, tedy ten samý umělec, který má na svědomí venkovní kolonádu. Na baldachýn potřeboval skoro tisíc tun bronzu.

V kryptě pod bazilikou se vedle místa odpočinku svatého Petra nachází více než sto hrobů papežů, katolických panovníků i dalších významných osobností. Pohřben je zde byl i jeden Čech – kardinál Beran, jelikož komunisté zakázali v roce 1969 jeho převoz do vlasti. Tudíž se ostatky kardinála vrátily do vlasti (kaple sv. Anežky České ve svatovítské katedrále) až v roce 2018.

My se ale dolů do podzemí nechystáme. Láká nás totiž opačný směr, nahoru. Ač to tak možná zvenku nevypadá, lze se dostat až do kupole baziliky. Nejprve platíme u pokladny 10 Eur a poté nás veze výtah na střešní terasu, odkud jsou zajímavé pohledy na vlastní stavbu katedrály i na město.

Ale to jsme teprve v polovině cesty. Vstupujeme tedy dovnitř a chvíli se díváme z ochozu dolů do hlavní lodě. Hledíme do interiéru kostela, tam, kde jsme před chvílí byli.

Když jsme si užili tyto pohledy, vydáváme se mezi vnější a vnitřní skořepinu kupole, kudy vede cesta nahoru, samozřejmě po schodech. Těch tam na nás čeká 330.

Část zmíněné cesty do ochozu lucerny má nečekaně zešikmené stěny, až se člověk mírně potácí. Ale je to určitě zajímavý zážitek.

Závěrečné úzké a příkré schodiště je dimenzováno spíše na 16. století než na dnešní turistickou sezónu. Myslím, že to není výlet pro každého. Kdo nemá rád stoupání po schodech nebo nemusí stísněný prostor, tak by si návštěvu měl rozmyslet.

Chodba se zužuje, hádám, že brzo skončí. Ale najednou se objeví průchod na terasu a otevírá se nám nádherný pohled na město.

*

Odměna za výšlap je více než úžasná. Tam, seshora vidí člověk úplně jiný Řím, prostě pastva pro oči. Nespočet věží, kopulí i věžiček, různobarevné střechy, náměstí, široké i úzké ulice, kvetoucí parky, zahrady i pohoří v dáli.

Po sestupu zpět na střešní terasu si ještě chvíli užíváme výhledů na město i výzdobu katedrály. Nějak se nám nechce dolů a domů. Bazilika svatého Petra je určitě místo, kam se v případě návštěvy Říma zase rád podívám.

Předchozí povídání o věčném městě: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=726036

Následující povídání o věčném městě: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=726276