Poslední neuznaná oáza v Evropě a neprávem opomíjený ráj – Severní Kypr poprvé

Kypr. Většině lidí se vybaví moderní evropská země, kam se běžně jezdí na oblíbené dovolené. Ale kromě jihu Kypru, kde se mluví řecky a platí eurem existuje ještě jeden Kypr – ten turecký, Severokyperská turecká republika.

Překvapivě se o ní moc neví a člověk se tam nedostanete tak snadno jako na jih. Z politického hlediska se Evropa tváří, jako by vlastně tato republika vůbec neexistovala. Po násilném rozdělení ostrova se severní Kypr stal jednou z nejizolovanějších oblastí Evropy. V poslední době se situace značně uvolnila, nicméně přechod z jedné části země do druhé stále připomíná skutečnost, že se jedná o dva znepřátelené státy.

V roce 1974 došlo k rozdělení ostrova a vznikla téměř neprodyšná hranice. Jediná možnost příjezdu do severní části, která byla mezinárodně izolována, se nabízela z Turecka. Jistá změna nastala roku 2004, kdy se vedly rozhovory o vstupu ostrova do Evropské unie. Turistů sice přibylo, ale pořád je severní část Kypru přírodní ráj oproti jihu.

Proč nějaké hranice? Jsme přeci všichni Kypřané! Turečtí a řečtí Kypřané, a ne kyperští Turci a kyperští Řekové. Ostatně na několika místech žijí spokojeně vedle sebe Řekové a Turci, přičemž kulturní a náboženské rozdíly neovlivňují jejich každodenní život. Obyčejní lidé by samozřejmě uvítali sjednocení ostrova, ale bohužel o tom rozhodují politici. Průběžně se konají různá jednání i na mezinárodní úrovni, ale nevedou k žádným výsledkům. Ani ten osel to nemůže pochopit.

V souvislosti s neuznáním vnějším světem se na Severním Kypru opravdu velmi dbá na budování národní identity. Co jiného místním lidem také zbývá, když jejich národ oficiálně neexistuje. Vlajky jsou vyvěšené na každém rohu. Severní Kypr se snaží celému světu a primárně jižní části ostrova ukázat, že opravdu existuje. Za zmínku stojí monumentální severokyperská vlajka, kterou lze spatřit v obrovském svahu Beşparmaklar Mountain. Je viditelná z letadla i z jižní, řecké části ostrova.

„Tak nasedat a jedeme,“ říká paní z autopůjčovny.

Volant se však nachází jinde, než jsem zvyklý. Tudíž usedám napravo a vyjíždím po levé straně silnice.

„Miláčku, proč na každé křižovatce pouštíš stěrače?“ vyzvídá moje ženuška a ukazuje mi předpověď počasí.

„Já vím, že nám pršet celý týden nebude,“ souhlasím. Chvíli to však trvá, než si člověk zvykne, že mají blinkry a stěrače opačně.

Východně od Larnacy navštěvujeme oblast Dekelia. Jedná se o britskou vojenskou základnu, která ale není čistě armádní zóna. Vedou skrz ni silnice, jsou tu obchody, restaurace a kostel. Žádné hranice, vojáky či zbraně nevidíme. Spojené království si tuto oblast drží pro její výhodnou středomořskou polohu, není však jeho přímou součástí. Proto také za britskou kávu od řecké obsluhy platíme eurem, nikoliv britskými librami.

Hraniční přechod z Evropské unie do světa, který Evropská unie neuznává. Pro vstup do severní části ostrova je potřeba cestovní pas, mezinárodní řidičský průkaz a zaplatit přímo na hranicích povinnou pojistku za automobil. V hotovosti, karty neberou.

Jelikož jsme přistáli na letišti Larnaka a tudíž cestujeme na sever ostrova z jihu Kypru, musíme do „neexistující země“ projet přes demarkační, tzv. Zelenou linii, tedy územím nikoho. Tento pruh země oddělující severní a jižní část Kypru funguje již od prvotního oddělení obou oblastí. Je 180 kilometrů dlouhý, v některých místech úzký, naopak jinde až 8 kilometrů široký. Pásmo spravuje mise OSN – UNFICYP. Napjatá atmosféra zde už ale naštěstí nepanuje. Spatřujeme pozůstatky check-pointů a také nějakého vojáka mírových jednotek, ale kontroly se nekonají. Mimo oficiální hraniční přechody se však člověk na druhou stranu nedostane.

Salamis, místo z legend o Trojské válce. Zakladatelem města na východním pobřeží Kypru byl legendární trojský hrdina Teukros, syn Telamóna, který se nemohl vrátit domů z Trójské války.

Dnes ještě není zdaleka vše odkryto, ale spatřujeme tady například pozůstatky největšího římského amfiteátru na Kypru, baziliky, obrovského helenistického gymnázia, římských lázní či agory.

V Salamis se odehrála slavná pozemní i námořní bitva mezi Athéňany a Peršany. Také já zde prožívám takovou malou mořskou bitvu. Před časem jsem si totiž trošku rozseknul nožičku a nyní ránu zkouším léčit mořskou vodou. Vzhledem k tomu, že píši toto povídání, tak je jasné, že jsem tento rehabilitační zákrok přežil.

Na východní pobřeží, především poblíž městečka Iskele, vyrůstají výškové budovy a vznikají „klasické“ turistické resorty. Naštěstí na ostatním místech to regulují a doufám, že jim to vydrží. Severní Kypr je stále jednou z nejméně turisticky znečištěnou oblastí ve Středomoří.

Podvečerní svačinu nám připravuje příjemný a ochotný člověk, který se na ostrov přestěhoval z Iránu. Ani jeden moc neumíme světové jazyky, ale přesto jsme si hezky popovídali.

*

Při nedělním dopoledni se vydáváme na výlet. Městečko Yeni Erenköy a naše první návštěva klasické mešity na Kypru.

V obci Sipahi si prohlížíme zbytky rozlehlého kostela ze VI. století, Agios Trias. Pouze však přes plot, o víkendu mají totiž zavřeno. Nejsme sami, kdo sem přijíždí a nechápe. Holt někdy je přáno a jindy zase ne.

Zajímavý je osud zdejších nemuslimských památek. Ke konci 16. století ovládli ostrov Turci, ale naštěstí nezničili zdejší svatostánky stejně jako se tak nestalo před padesáti lety.

Některé památky jsou dokonce opravovány, jiné bohužel chátrají. Ty, které mají štěstí se většinou poznají podle cedulky nějaké nadace nebo EU. Jiné kostely „mají vyhráno“, protože byly konvertovány na mešitu.

„Miláčku, proč se bojíš zaparkovat u té žluté čáry, vždyť i pan zemědělec odstavil svůj stroj na chodníku.“

Je pravda, že místní lidé neřeší parkování svých vozů složitě. Když potřebují zastavit, tak zastaví. Třeba i v protisměru nebo na křižovatce či na kruhovém objezdu. Zpočátku jsem trochu překvapen, ale zvykám si.

32 °C ve stínu. Frappé se nám stává každodenním společníkem.

Většina tureckých Kypřanů jsou sunnitští muslimové. Severní Kypr je ovšem sekulární stát, není vázán na žádnou náboženskou ideologii. Například ke konzumaci alkoholu se staví liberálně a většina tureckých kyperských žen si nezakrývá hlavu. Na té fotografii to není moc vidět, ale v protější kavárně sedí při poledni místní muži u lahvového piva.

My raději volíme čerstvý nápoj z granátových jablek. Úžasné pochutnáníčko!

Na východě severního Kypru se nachází hornatý poloostrov Karpaz, osmdesát kilometrů dlouhý úzký pruh, omývaný z obou stran mořem.

Asfaltová silnice se pořád zužuje, až se nakonec mění v prašnou cestu. Hádáme, že brzo skončí. Avšak ona pokračuje a každý její další úsek vzbuzuje údiv našeho „terénního“ automobilu.

Zafer Burnu. Tak se nazývá nejvýchodnější a současně i nejsevernější bod ostrova Kypr, kde nemohou samozřejmě chybět vlajky. Jako na všech místech, i tady je turecká a severokyperská vedle sebe.

Opravdu kouzelné místo. A překvapivě klidné. Je neděle, a kromě nás tady je už jenom jedno auto. Možná kvalita příjezdové cesty může někoho odradit, ale kdo je zvyklý z českých silnic, tak takové detaily neřeší.

Na divokém, takřka neosídleném poloostrově Karpaz byl zřízen Národní park Karpaz, kde žije mnoho divokých oslů.

„Opravdu nechceš jablíčko?“

„Jo, takto už by to šlo.“

Je potřeba jet krokem, kvůli oslům, strkajícím hlavy do okének projíždějících aut.

„Já neuhnu, co ty?“

„Oslíku? Jak tě mám objet, vždyť ta silnička je úzká?“

Také v tomto případě zkouším zvířátko přemlouvat, ale šance na úspěch umírá ještě dříve, než se stačila narodit. Nakonec se pomalu rozjíždím a velice opatrně oslíka postrkuji. Zůstává v klidu a čeká na další automobil.

Očekávám, že po zaplacení cla v podobě naší svačiny, nám osel umožní projet, ale on je nějak tvrdohlavý. Opět ho musím popostrčit.

Kouzelné oslí království, ve kterém se nevyplatí (ani nemůže) spěchat.

Vyprahlá krajina. Velkým problémem kyperské přírody i zemědělství je nedostatek vody.

Klášter Apostolos Andreas je zasvěcen svatému Ondřejovi a jedná se o důležité místo pro kyperskou pravoslavnou církev, které je někdy také označováno jako „Lurdy na Kypru“.

Ano, přesně tam se chceme podívat. Na Severním Kypru je mnoho krásných pláží, ty opravdu panenské jsou však především na poloostrově Karpaz.

Při pohledu na zlatou krásu Golden Beach, je jasné, že už na ni nikdy nezapomeneme. Návštěva tohoto místo je zážitek hluboký jako moře.

Písek bez lidských stop, za pláží se zvedají malinkaté kopečky, povrch pevniny se něžně vlní a zelená.

Ráj pro otužilce. Voda má krásných 28 °C.

V oblasti se na pobřeží nachází několik menších hotelů a restaurací, nicméně oblast v žádném případě není turistická a většina obyvatel tu žije tradičním způsobem života. Kromě pár vesnic je na poloostrově Karpaz neporušená příroda.

*

Jsem labužníkem této chvíle. Východ slunce nemůže chybět v mých vzpomínkách.

„Co to bylo za nápad, jet navštívit jižní, řeckou část ostrova,“ říkáme si, když se vracíme za několik hodin na zlatý sever.

Což o to, mají tady krásné skalní útvary u moře, ale těch lidiček, kteří se k nim hrnou jako voda po přívalových deštích.

Zajímavé jeskyně jsou v obležení nezajímavých ruských turistek a jejich neomalenosti, netaktnosti, bezohlednosti, občas i arogance. Botoxovo – silikonové dámy, které si šlehly tento zázrak na většinu svého těla a všechnu tuto krásu jim doplňují umělé řasy a nehty, dávají velmi hlučně v ruském jazyce najevo, že mají peníze a patří jim svět.

Prcháme k majáku Capo Greco, který se nachází na výběžku mysu Greco.

Zda je stále aktivní, jak se píše, nejsme schopni posoudit, jelikož je vše schováno za plotem s ostnatým drátem.

Další cíle na pobřeží v našem itineráři škrtáme a jedeme do městečka Agia Napa, kde se nachází stejnojmenný klášter.

Nejprve jsme příjemně překvapeni, že zde nejsou turisté, poté však přichází nepříjemné zjištění, že se klášter z 15. století opravuje a návštěvníci jsou nežádoucí. Sedáme rychle do auta a jedeme na sever ostrova.

*

Úterní ráno se pomalu mění v den a my se vydáváme do hlavního města. Ale do kterého?

Severní Nikósii se turecky říká Lefkoşa Türk. Jedná se o hlavní a zároveň největší město Severního Kypru.

Mešita Selimiye, monumentální a největší gotická stavba na celém ostrově sloužila od roku 1326 jako křesťanská katedrála. Po osmanském útoku na město v roce 1570 katedrálu násilně přebudovali na mešitu. Strženy byly obě věže a místo nich tam vyrostl minaret, který se tyčí proti nebi jako zdvižený ukazováček.

Úžasné, že tenkrát křesťanskou katedrálou nezbořili. Bohužel se dnes opravuje, a tak je nepřístupná.

Krytá tržnice neboli bazar. Více není třeba dodávat.

Kocháme se, ochutnáváme a nakupujeme.

Město Nikósie leží na hranici a je tudíž posledním rozděleným hlavním městem v Evropě. Pohraniční pásmo se nachází zhruba uprostřed historického centra.

Také my se chystáme přejít na řeckou stranu města, do jiného, evropského světa. Údajně je zajímavé vidět tu proměnu. Pro přechod mezi jihem a severem je potřeba jenom cestovní pas, který si připravujeme.

„Máte půjčené auto,“ konstatuje severokyperský celník, když se podívá do počítače.

„Ano,“ odpovídáme s úsměvem, jelikož jsme neměli v úmyslu tuto skutečnost zatajovat.

„Pěšky vás tam nepustíme. Musíte do řecké části přejet automobilem,“ dodává stručně a jasně pán za přepážkou a vrací nám pasy. Marná je naše snaha mu vysvětlit, že tento hraniční přechod je pouze pro pěší. Nepomáhá ani ujištění, že tam pouze nakoukneme a hned se vrátíme. Tudíž náš výlet do řecké Nikósie skončil dříve, než mohl začít.

Nesmutníme a vydáváme se do okrajových uliček, kam turisté moc často nechodí. Užíváme si liduprázdné město.

Panuje zde orientální a poměrně klidná atmosféra.

Úzké stinné uličky, krámky, pouliční prodavači.

Büyük Han, největší karavansaraj na Kypru vybudovaný Osmany v roce 1572 je stále zachovalou stavbou. Zájezdní hostinec nahradilo několik restaurací, kam místo karavan přijíždějí turisté.

V jedné z uliček objevujeme obchůdek, kde se snad ani nelze nezastavit.

Ve zdejším království nakupujeme omámeni vůněmi koření.

Okolo historické části Severní Nikósie jsou zachovalé hradby s baštami kolem historického centra, z nichž největší část se dochovala na severním okraji centra v čele s velkou Kyrénskou bránou.

Při cestě k autu objevujeme zajímavé občerstvení, kde připravují gyros a sedí tam pouze místní. Není, kam spěchat.

Také my ochutnáváme tuto dobrotu, ke které nám automaticky dávají ayran, oblíbený turecký jogurtový nápoj.

Už víme, o co jde, protože jsme tento nápoj vyrobený z jogurtu, vody a soli včera ochutnali. Ale to bylo k snídani. Kdyby mi někdo řekl, že si ho dám místo piva k dnešnímu obědu, tak bych nevěřil. Ale jsme mile překvapeni.

Girne je turecké označení pro malebné město Kyrenia, které se nachází v romantické zátoce při severním pobřeží. Právě na tomto místě se 20. července 1974 vylodily turecké jednotky, když pět dnů předtím provedla řecká národní garda na ostrově převrat a chtěla Kypr připojit k Řecku.

Prohlížíme si mohutnou přístavní pevnost, pod kterou se nachází údajně nejhezčí přístav na Kypru a v malebném zálivu ve tvaru podkovy si dáváme v jedné z kaváren chutné frappé.

O kousek dále při návratu z pláže objevujeme kouzelné stromy, které stojí u cesty. Mezi listy se na nás usmívají zralá granátová jablka, fíky a pomela. Nelze nevyslyšet jejich prosbu, abychom je ochutnali.

*

Pokračování: https://blog.idnes.cz/pavelliprt/posledni-neuznana-oaza-v-evrope-a-nepravem-opomijeny-raj-severni-kypr-podruhe.Bg24100668