Obrázky z Norska i Švédska a půlnoční slunce popáté

Před námi je další kouzelný severní den, jehož dlouhé panování neukončí černá noc. Vlastně se ani nesetmí, pouze zamračená obloha zkusí napodobit tmu.

Při nedělním ránu odjíždíme. Tentokrát na jih. Do Karlových Varů to ani jiným směrem nejde.

Opět jedeme po neméně slavné evropské cestě E10, která je dlouhá 880 km a spojuje švédský přístav Luleå s norskou vesničkou Å. Propojuje čtyři největší ostrovy Lofot až deseti mosty a osmnácti tunely. Silnice vede mezi kopci, stáčí se přes fjordy, které překonává po mostech či nasypaných hrázích.

Každou chvíli mačkáme spoušť fotoaparátu, i když víme, že na takové množství foteček nikdo koukat nebude.

A už je tu zase. Trochu se na nás mračí, že jsme ji před třemi dny opustili. Když my jsme chtěli vidět Lofoty a tam silnice E6 nevede. Tak se po ní alespoň dneska chvíli projedeme. A maličko i zítra, ale poté ji budeme opět nevěrní s E10.

Silnice se občas od mořské hladiny vydává vzhůru zakusovat do hor, aby se po chvíli opět vrátila k moři.

Před městem Narvik je visutý most Hålogaland, který vede přes Rombaksfjorden.

Jedná se o druhý nejdelší most v Norsku.

Norské město Narvik leží 220 km severně od polárního kruhu v kraji Nordland na poloostrově oddělujícím Beisfjord a Rombakfjord.

Prohlížíme si rozsáhlý přístav, druhý největší přístav v Norsku. Zajímavostí je, že téměř nezamrzá, i když je umístěn vysoko nad polárním kruhem. Ročně odsud odvezou velké lodě přes 10 milionů tun zboží, především železné rudy.

Jedná se o nejsevernější město v Norsku, které je napojeno na železniční síť.

Turistický rozcestník na Tržním náměstí s údaji o vzdálenostech z Narviku na některá zajímavá a známá místa.

V Trondheimu to již známe celkem dobře, na Nordkappu ještě ne.

To vezou nadrcenou a očištěnou železnou rudu těženou okolo města Kiruna po nejseverněji položené norské a evropské železnici (když nepočítám Murmaňskou dráhu).

Já to nepočítal, ale četl jsem někde, že patrně nejsilnější elektrické lokomotivy na světě táhnou za sebou takřka 70 plně naložených vozů.

Narvik nám přichystal k ledové kávě úžasné počasí.

Město by určitě stálo za delší průzkum. Snad někdy příště, třeba při cestě na Nordkapp.

Na železniční stanici v Narviku potkáváme rosomáka, který ale nevypadá zrovna kamarádsky.

Ženuška říká, že poznává strojvedoucího. Ta mašinka bude asi starší.

Narvik je sice zajímavé místo, ale my musíme pokračovat.

Také dnes se během cesty procházíme, rozhlížíme a fotografujeme.

Netrvá dlouho a přejíždíme z Norska do Švédska.

Norsko sice na rozdíl od Švédska není členem Evropské unie, ale díky Evropskému hospodářskému prostoru lze cestovat přes hranice bez obtíží.

Když přijíždí člověk z Norska do Švédska, přemýšlí, co tam uvidí. Na první pohled by mohlo přijít zklamání. Tato rozlehlá severská země nemá klasická vyhlášená lákadla. Nejsou tady fjordy ani Lofoty, „pouze“ krásná příroda. Příroda mnoha barev, bohatá na vody, louky a lesy.

Arktická tundra, nádherný a čistý sever Švédska.

Jezero Torneträsk se zelenými ostrůvky a s březovým porostem na březích. Jedná se o sedmé největší jezero Švédska.

Pořád jedeme po zmíněné E 10. Občas ji roztáhnou do neuvěřitelné šířky, aby vzápětí pro takovou frekventovanou trasu zvolili neskutečně úzkou cestu. Na ní musím někdy zpomalit či dokonce zastavit, abych se vyhnul proti jedoucímu autu. Možná chtějí, abych nespěchal a vychutnával si kouzelnou okolní krajinu.

Část silnice mezi Narvikem a Kirunou byla dokončena v roce 1984. Téhož roku byla pokřtěna norským králem Olafem V. a švédským králem Karlem XVI. Gustavem. Od té doby je tento úsek pojmenován Kong Olav Vs vei.

Kousek za hranicemi vjíždíme do krásné švédské přírody. Nelze si nevšimnout rozlehlosti a vzdálenosti mezi obydlenými místy.

Nacházíme se v samém středu Laponska. Bedlivě se rozhlížíme, ale samozřejmě nečekáme, že uvidíme domorodé Laponce kočující mezi pobřežím a vnitrozemím v původním oblečení a se soby.

Ve Švédsku, několik kilometrů za hranicemi s Norskem se nachází národní park Abisko, který je označován za bránu Laponska. Díky této ochraně si zdejší fascinující a nespoutaná příroda snad ještě dlouho uchová svůj laponský charakter.

Sensing the Arctic je zajímavá naučno-umělecká instalace umístěná na permafrostovém bažině poblíž Švédské turistické asociace Abisko. Jedná se o společný projekt umělců a Centra pro výzkum dopadů klimatu ve spolupráci s Naturum Abisko a Švédskou turistickou asociací Abisko. Projekt vznikl, aby návštěvníci pochopili, jak změna klimatu ovlivňuje severní ekosystémy a jak je spojena s naším globálním klimatickým systémem.

K instalaci jdeme po dřevěné lávce, která vede do středu bažiny, kde se nachází pět skleníků, které se postupně zvětšují. Myšlenkou těchto sochařských skleníků je zvýšit teplotu uvnitř o několik stupňů a nastolit tak budoucí scénáře, v nichž teplota prudce vzroste podle různých klimatických studií.

Tvary skleníků připomínají rozbité ledové kry. Snaží se upozornit na to, jaké obrovské množství plynu se může uvolnit, když organický materiál uzamčený v permafrostu arktického rašeliniště začne tát a mikroorganismy jej rozloží na metan nebo oxid uhličitý. Aby bylo možné zaznamenat, jak se v této situaci mění systém rašeliniště, byly jednotlivé skleníky vybaveny měřicími přístroji, které nepřetržitě monitorují hladinu oxidu uhličitého, teplotu země, vzduchu a vlhkost půdy.

Vyhlídka na řeku Abiskojokk, která na několika místech vytváří nádherné peřeje.

Zajímavá ulička s údaji o vzdálenostech do některých míst ve Švédsku.

V informačním středisku si prohlížíme zajímavou interaktivní expozici. Dozvídáme se mnohé, jenom ne to, že je venku neskutečné množství komárů, kteří mi připadají drzejší, než čeští. Z toho důvodu musíme zajímavé okolí celé proběhnout, jelikož jakákoliv zastávka znamená, že se na nás vrhá hejno otravných bodavců, žahavců a hryzavců. V létě je jim tady dobře. Trvale zmrzlá půda zabraňuje vsakování vody a krajina se mění v bzučící spleť mokřadů.

Budova nádraží Abisko Östra je typická pro železniční trať Malmbanan, která vede z města Luleå na švédském pobřeží Botnického zálivu do městě Narvik. Byla vybudována již v roce 1898 a švédské vlaky po ní dopravují železnou rudy těženou okolo města Kiruna do přístavu v Narviku. Směrem na jih se vozí švédské dříví a možná také norské tresky.

Celková délka této železniční tratě činí 474 km. Její název vychází ze slova „malm“, což v překladu ze švédštiny znamená železná ruda. Norské pojmenování zase vzniklo podle fjordu Ofotfjorden, podél kterého vede tato železnice do Narviku.

Kiruna se nachází dvě stě kilometrů za polárním kruhem a jedná se o nejsevernější švédské město. Celá její historie i současnost se spojena s těžbou kvalitní železné rudy. Nejdříve tu existovaly doly, až poté založili město. S příchodem 21.století se začalo uvažovat o potřebě odchodu města o tři kilometry na východ, neboť těžební stroje se dostaly moc blízko k domům a ulicím, které začaly praskat. Některé domy již zbourali, jiné to čeká, další přesunuli či přesouvají a některé se postaví znovu jako kopie těch původních. Trvat to má až do roku 2100 a celá ta „legrace“ bude stát miliardy švédských korun. Ale bez rudného dolu by Kiruna patrně ekonomicky zanikla.

Symbolem stěhování se stala velkoryse pojatý nový objekt radnice, který září od roku 2018 jako dominanta do dáli. Obrovské kruhovité budově dali jméno „Krystal“ a převezli k ní původní zvoničku s hodinami. Uvnitř se nacházejí rozsáhlé prostory pro komunitní setkávání a muzeum věnované životu Sámů, původních obyvatele.

Okolo nové radnice vyrůstá celá nová obchodní a správní čtvrť.

Kostel v Kiruně, postavený v novogotickém stylu v roce 1912 podle návrhu architekta Gustafa Wickmana, je jednou z největších dřevěných staveb ve Švédsku. Kvůli rozšiřování dolu je nyní přesouván na nové místo.

V roce 2001 byl tento kostel v celostátní anketě zvolen nejoblíbenější budovou ve Švédsku postavenou před rokem 1950. Je také považován za „svatyni nomádského lidu“.

Kdyby náhodou někdo přijel do města vlakem a netušil o co tady jde, tak se stačí rozhlédnout a pochopí rovnici „Kiruna = železná ruda a železniční trať“.

Hned vedle nádražní budovy je Pomník budovatelům železniční trati Malmbanan a o kousek dále stojí starý železniční vagon, který kdysi vozil železnou rudu.

Velká část našeho letošního putování po Norsku i Švédsku se odehrává v Laponsku, kouzelné, ale občas drsné krajině bez hranic, kterou obývají už 5000 let Sámové. Oblast se rozkládá také na území dalších dvou států: Finska a Ruska, ale tam se my nechystáme. Jedná se o jednu z posledních evropských oblastí s původní divokou přírodou. Určit počet Sámů, kteří jsou jediní domorodí obyvatelé Skandinávie, není jednoduché, ale nejčastěji se uvádí 80 až 100 tisíc. Sámů, kteří by vedli tradiční kočovný způsob života, už ale moc není. Přesto jsou uznáváni a chráněni v rámci mezinárodních úmluv o domorodých národech a jsou tedy nejsevernějším původním obyvatelstvem Evropy.

Norsko, Finsko a Švédsko mají své sámské parlamenty, které se v různé míře podílejí na řízení daného regionu, ačkoli většinou mají pouze pravomoc nad záležitostmi sámských občanů ze států, ve kterých se nacházejí. Norský parlament se nachází v městečku Karasjok, finský v Inari, v Rusku žádný sámský parlament není. V tom švédském v Kiruně, se právě nacházíme.

Sami Parliament of Sweden je zastupitelský orgán pro obyvatele sámského původu ve Švédsku se sídlem v Kiruně. Působí jako instituce kulturní autonomie původních Sámů. Zákon o Sámském parlamentu, Sametingslag, zřídil švédský Sámský parlament k 1. lednu 1993. Následně se konaly 16. května 1993 první oficiální volby.

*

Předchozí část: Obrázky z Norska i Švédska a půlnoční slunce počtvrté – Blog iDNES.cz

Pokračování: Obrázky z Norska i Švédska a půlnoční slunce pošesté - Blog iDNES.cz