Jeden letní den jako v pohádce

Zkusil jsem napsat jednu krátkou povídku nebo možná pohádku. Nevím. Říkáte, že bych měl přeci vědět, co jsem vytvořil? Možná ano, možná ne. Autorem totiž nejsem vlastně  já, ale ŽIVOT.

Bylo, nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami, jednoho srpnového odpoledne, na jedné ulici v malém městě.

Šel po chodníku jeden mládenec a nevnímal realitu okolo sebe.

Jela autobusem jedna slečna a nevnímala realitu okolo sebe.

Jejich osudy se střetly, když při vystupování ve dveřích klopýtla a ocitla se mu zavěšena kolem krku. Pohlédli na sebe překvapivě, ale rázem vnímali onu realitu oba dva stejně. A to tak důsledně, až se zem zachvěla. Patrně první náznak lásky. Alespoň se tomu tak říká. Citová exploze, výbuch.

Jasná obloha se náhle zatáhla, jakoby ji pohltila tajemná síla do svého chřtánu. Objevila se mračna, která připomínala stupně do nebe. Do nedaleké hory Říp se zakousl blesk jako zářící had a ozval se ohlušující hrom. Černá armáda mraků zavelela k útoku. Hejno ptáků, do té doby klidně sedících, se rychle vzneslo. Odjíždějící autobus nezvládl průjezd zatáčkou a rozčísl křoví. Sklo ve výloze obchodu se vysypalo, lampa pouličního osvětlení se zachvěla, popelnice se začala kutálet po ulici, poštovní schránka spadla ze stěny. Vítr zavyl, jeho rychlost vzrůstala každou vteřinou a jeho síla narážela do jejich těl. Zem vibrovala, až se zebra na přechodu pro chodce zkroutila. Oni však zůstali stát na místě. Vítr je neodfoukl, déšť nerozmočil, vánice nezasypala, mráz neznehybněl. Oba tvořili jedinou hmotu a stáli tam jako sousoší, které by mohl kreslíř v klidu naskicovat.

Síly temna naštěstí svůj boj prohrály. Krajina okolo nich změnila svůj šat. Nebe se rozestoupilo a slétli z něj andělé. Stromy a květiny, které místní nikdy neviděli kvést, se osypaly krásnými květy všech možných barev. Slunko nejprve nesměle nakukovalo skrze mraky, aby posléze vyšlo na blankytně zářící modrou oblohu. Tyrkysová voda v kašně na náměstí opět klidně tryskala a vytvářela na hladině vlnky, víry, bubliny a pěnu. Ptáci se vrátili a nad hlavami jim utvořili symbol srdce. Stáli tam a hleděli na sebe omámeni štěstím. Jeho oči, její oči. Tázavé a tajemné pohledy, hluboké jako daleký vesmír. 1333° Fahrenheita zapálí papír, 37° Celsia zapálí srdce.

Najednou je obklopilo neskutečné ticho, klid a pohoda. Ztratili i získali jistotu, znali i nevěděli, jak se chovat. Chtěl ji pohladit, ale ruce ho neposlouchaly. Chtěla se ho dotknout, ale ruce měla ztuhlé. Stáli tam jako přikováni k chodníku. Srdce jim bušilo, krev vířila v těle a odtékala z hlavy. Do té doby zcela všední, možná i nudný den, se pro ně oba stal dnem „D“. Byla to láska na první pohled, sladká a kouzelná.

On ji vidí jako zahalenou v závoji krásy a ve své mysli ji svléká, ona tušíc jeho myšlenky nic nenamítá. Krásné sny se proměnily ve skutečnost. Za hluboké noci mu dala na seně svůj klín omámený láskou a za necelý rok byla svatba. Jako v pohádce.

Je pravda, že ještě předtím si princezna musela trochu prince upravit podle obrazu svého. Vlasy rozcuchané, strnisko na bradě, vytahané oblečení, sešmajdané boty. Byla to dřina, než se věc se podařila a ženicha světu ukázala.

Po svatbě si šťastně žili a dvě krásné dcery měli. Nezazvonil zvonec, té jejich pohádky není konec. Svůj krásný příběh si prožívají dodnes. 

Ještě několikrát jsem se pokusil napsat povídku nebo něco, co by se tomu mělo podobat:

Oslava narozenin: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473645

Běžecká zpověď: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548329

Diplomová práce: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474655

Návštěva zubní ordinace: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474081

Letní procházka městem: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473649