Poslední telegram

„Mrtví zavazují živé.“ Poslední stanice Mauthausen – o jednom falešném telegramu, pavoučí broži a jízdních kolech.

Psali že stůněš, psali bych přijel. V pavoučím těle ukrylas lék. Teď bosé nohy kamenem zebou, v mateřských očích bez života klid. Korálek rudý dopadá k nohám, na tváři kamene rudý z něj květ.

Ta malá holka s kolem měla rudý kabátek, odkud ji jen znám? Jindřiška, kolo? To ale nebylo moje kolo, to moje má Josef, snad mi ho v pořádku vrátí. Rudá, není to krev? Moje krev? Ten telegram, psali že jsi nemocná maminko, jel jsem hned prvním vlakem. Už je ti dobře, už nic nebolí, ani strach. Musím zpátky do Písku, za Věrkou, snad se zase brzy uvidíme.

Korálek z jantaru vpíjí se v kabátek, když v temeni zastudí oceli chlad. Nohy se podlomí, duše však zůstává. Je volná. Konečně! Korálek z jantaru hledá si cestičku, stékaje po zádech. Jsem volný. Konečně!

Jindřiško? Máš zase ten rudý kabátek. Moc ti sluší! Ale kde máš kolo? Já svoje taky nemám, půjčil jsem ho Josefovi. Kam to jdeme? Tamhle vidím maminku! A támhle běží nám vstříc Věrka. Vidíš jak jí to sluší, když se usmívá? Podívej, jsou tu všichni. Spolu, volní, bez bolesti, beze strachu.

Vlastimil „Aťa“ Moravec se v rámci odbojové sítě přímo podílel na přípravě atentátu na Heydricha, mimo jiné obstaral jízdní kolo pro Josefa Gabčíka. Po atentátu se skrýval v Písku, odkud byl vylákán do Prahy falešným telegramem o matčině nemoci a zatčen. V tu dobu byla ale již Marie Moravcová po smrti, vzala si život jedem, který ukrývala v broži v podobě pavouka. Aťa byl při výslechu mučen, ale „zlomil“ se, až když mu gestapo ukázalo ostatky mrtvé matky. Popraven v Mauthausenu 24. října 1942 spolu s dalšími odbojáři, včetně čtrnáctileté Jindřišky Novákové, která v osudný den odvedla kolo Jana Kubiše. Ve stejný den byla na stejném místě popravena i Aťova snoubenka Věra Löblová.

„Za nás i za vás položili životy své.“