Uzdravení na dotyk

Tento příběh asi všichni známe. Mě ale pomohl zase o kousek víc porozumět tomu, jakou úlohu má člověk. Totiž pokud jde o mocný čin – o zázrak. Dříve jsem se díval na Mojžíše, jak rozdělil moře. V duchu jsem viděl, jak udeřil do ...

Marek 5:25-34

... hladiny a voda se pak rozestoupila. Chápal jsem, že Pán Bůh dává příležitost člověku – Mojžíšovi – aby měl účast na Božím díle. Ale neporozuměl jsem tomu, jaký to má důvod.

Až teď. Když totiž přemýšlím o nemocné ženě v zástupu. K čemu se to vlastně chystá? Chtěla se potají dotknout Ježíšových šatů. A proč? Protože si v duchu řekla: „Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu zachráněna.“ A nejenom, že si to v duchu řekla. Ale také to hned udělala. „Přišla v zástupu zezadu a dotkla se jeho šatu.“ A my už víme, co se stalo hned potom. „A hned vyschl pramen její krve a pocítila na těle, že je uzdravena ze svého trápení.“

Co to vlastně ta žena udělala? Jaký význam mělo, že se dotkla Ježíšových šatů? Předpokládám, že si toho nikdo jiný nevšiml. Bylo to jen mezi ženou a Ježíšem. Po tom dotyku se stala ještě jedna věc. „Ježíš hned v sobě rozpoznal tu moc, která z něho vyšla.“ Co bylo na tom dotyku tak mimořádného? Vždyť slovy učedníků: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí.“ Tolik lidí se na Ježíše doslova mačkalo a nic se nestalo. A pak přijde jedna žena. Lehce se dotkne šatů. A je to. Stane se zázrak.

Všimněte si, že na rozdíl od ostatních uzdravení, věc nezačíná rozhovorem. Žena nepřichází s prosbou. Nepřemlouvá Ježíše jako později Sidoňanka. Matouš 15:21n Jakoby ho ani nechtěla zatahovat do svého problému. Veškerá příprava k uzdravení se odehraje pouze v mysli této ženy. A ona pak jde a vykoná to, k čemu se rozhodla.

Jakou cenu zaplatila za toto své rozhodnutí? Před tím „vynaložila všechny své prostředky.“ Už nemá žádný majetek. Co tedy může nabídnout? Nemá přece jen něco velmi vzácného? Něco, co se nedá penězi zaplatit?

Teď se vrátím k první otázce. Jakou úlohu má člověk během zázraku? Třeba zázraku uzdravení. Co Pán Bůh svěří člověku? Co Hospodin vložil člověku do rukou, aby s tím učinil to, co uzná za vhodné?

Naše žena vyzkoušela všechno možné, aby dosáhla uzdravení. A teď se doslechne o další možnosti. Má to vyzkoušet? Má jít do dalšího pokusu, když se tolikrát zklamala? Jak tedy mohla překonat zklamání, které zcela naplňovalo její mysl?

Myslím, že první dar, který žena dostala od Hospodina, byla nová naděje. A jak ji získala? Slyšela o Ježíšovi. Zřejmě slyšela, kolika lidem už pomohl. Kolik lidí už uzdravil. A tak si v duchu řekla: „Když pomohl takovým zástupům, proč by nemohl pomoci také mně. A tak proud této naděje odplavil všechno dosavadní zklamání.

A jaký byl ten druhý dar? Kdyby totiž jen s nadějí očekávala, tak by se asi nic nestalo. Proto vstala a prodrala se zástupem až k samotnému Ježíši. Cítíte to? Teď přichází finále. Je pravda, že plánovaného dotyku si nikdo okolo nevšimne. Ale přece jen. Je třeba překonat ostych. Ostych, který je umocněn velikostí očekávání. Žena totiž neočekává nic menšího, než to, že bude konečně uzdravena.

Přepokládám, že přitom zápasí s pochybnostmi. Co když se nic nestane? Není to vlastně hloupé? Dotknout se Ježíšových šatů. Kdo to kdy slyšel, aby to někomu pomohlo? A tak tato žena potřebuje další dar. Potřebuje víru. Víru, která navzdory všem pochybnostem. Navzdory všem negativním zkušenostem. A někdy i navzdory některým lidem, kteří člověka zrazují nebo okřikují. Navzdory všemu tomu vstane, jde a vykoná to, k čemu se rozhodla.

A tak vidíme, jak žena překonává všechny překážky, které se jí staví do cesty. Přitom je překonává díky darům od Boha. Dostala totiž naději a víru. A díky těmto darům dospěje až k činu. K činu, který převrátí její život naruby.

Znovu se tedy zeptám: Jakou to úlohu má člověk během zázraku? Vždyť žena všechno potřebné dostala? Čím tedy vlastně přispěla ke zdaru celé věci?

Rozumím tomu tak, že svým činem prokázala, přiznala se ke své víře. A o prokázaní víry vlastně jde. Řekl bych dokonce, že jde o pokračování známého verše: „Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně,“ Římanům 10:10 Čin pak potvrdí, to, k čemu se člověk rozhodl a co vyslovil.

Možná, že vám to připomene Jakubovo: „Někdo však řekne: ‚Ty máš víru a já mám skutky.‘ Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích.“ Jakubův 2:18 Ale mně to připadá naprosto přirozené. Jestli skutečně hluboce věřím. Mělo by se to projevit nejen v mých slovech, ale také v mých činech.

Musím se přiznat, že mě teď doslova zabolela jedna myšlenka: Všechny mocné činy. Všechna uzdravení se udála v době působení Ježíše a jeho učedníků. Ale dnes? Dnes už je jiná doba.

To je pravda. Žijeme v jiné době. Ale co píše apoštol Pavel o Ježíši Kristu? Jsem stejný včera, dnes i zítra (volně parafrázován biblický text Židům 13:8). Je to tak, že doba se mění čím dál rychleji. Ale Hospodin? On sám i jeho moc zůstává stejná. On se neunavil. Nezlomil nad člověkem hůl. O tom přece svědčí všechny překrásné duhy.

Na závěr bych řekl, že dnešní příběh uzdravené ženy je velkou výzvou. Výzvou pro vás i pro mne. Jak jsme tedy na tom ohledně naděje a víry? Pokud nám jedno z toho chybí, tak víme, kam si pro to skočit. Vždyť Hospodin nám dal svého Syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno. Římanům 8:32 A tedy i naději a víru.

Znovu si uvědomuji, že projevit víru, něco stojí. A ani o tom nemusí nikdo vědět. Člověk má dost zábran sám v sobě. Proto jejich překonání je samo osobě velké vítězství. Proto vás i sebe chci povzbudit. Pojďme a udělejme ten krok víry. Udělejme to, o čem už dlouho uvažujeme. A nenechme se přitom odradit pochybnostmi. A já pevně věřím, že i náš krok víry povede k dobrému cíli. Podobně jako letmý dotyk ženy Ježíšových šatů.

Ale co když krok víry uděláme, a nic se nestane? Co to pak bude znamenat? Je to o pochybnostech? O malé víře? Nebo dokonce o moci Hospodinově?

Apoštol Pavel napsal: „A abych se mimořádností zjevení nepovyšoval, byl mi dán do těla trn, Satanův anděl, aby mě políčkoval a já se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby to ode mne odešlo, ale on mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.‘“ 2 Korintským 12:7-9 Budeme umět podobně jako Pavel přijmout takové Boží rozhodnutí? Takový Boží postoj: Víc prostě nedostaneš. Tuto nemoc neuzdravím. V této věci budeš dál zápasit.

Bude to asi těžké. Ale i kdyby to znamenalo procházet „údolím stínu smrti“, nebudeme na to sami. Takový kříž v nás vzbudí silnou potřebu po Boží blízkosti, povzbuzení a potěšení. A takové potřeby jistě Hospodin rád naplní. A pokud by nám k tomu posloužilo trochu toho trápení, pak díky za ně. Protože pak naše duše nebude nikdy hladová. A naše nitro nebude prázdné. Protože, jak jsem již napsal, bude naplněno Boží přítomností, povzbuzením a potěšením. A to přeji vám i sobě.