Svoboda přichází nečekaně

To, co mne láká na tomto příběhu je změna. Vycházející farizejská hvězda – Saul – je těsně před branami Damašku zastavena. Stalo se něco, co nikdo nečekal. A to je právě to, co chystá Hospodin. Takové jsou Boží plány s člověkem.

Skutky apoštolské 9:1-22

Stvořitel udělá – přichystá něco, co nikdo nečeká. Ani člověk sám a ani jeho okolí.

Proto také zůstal dvanáctiletý Ježíš v chrámu a jeho rodiče ho po několika dnech nalezli uprostřed duchovní diskuse se znalci zákona. Kdo mohl tušit, že již tehdy bude Boží Syn tak toužit po věcech svého Otce, že zanechá své rodiče jejich osudu? Ještě však nepřišel ten správný čas, aby se chopil svého budoucího povolání.

Proto také Hospodin nechává Mojžíše projevit touhu po spravedlnosti zabitím Egypťana, aby Mojžíš musel uprchnout a strávit čtyřicet let jako pastýř ovcí. Protože teprve pak byl připraven k úkolu, který pro něj Hospodin již dávno připravil. Předpokládám, že i pro osmdesátiletého Mojžíše to bylo překvapení. Kdo mohl čekat, že na stará kolena bude Mojžíš povolán k tak náročnému úkolu? A ta jeho minulost! Copak nebyl někdo vhodnější a hodnější takového úkolu?

V té souvislosti mi vytane na mysli: „Kdo může Hospodinu zabránit povolat člověka, kterého si sám vybral?“ I o ženě přistižené při cizoložství prohlásí: „… Nikdo tě neodsoudil? … Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Jan 8:10-11

Cítíte v tom tu naději jako já? Dnes už se mimomanželské vztahy tak neodsuzují. Málo kdo se pohorší nebo dokonce odsoudí takovou dvojici. Ale vražda? Myslím, že to i dnes otřese s každým z nás. A tak pokud někdo vezme druhému člověku život, neměl by být po právu za takový čin odsouzen? To asi zazní v mysli každému nebo alespoň většině z nás.

Přesto je Mojžíš vybrán, aby se stal zástupcem Hospodina. Dokonce o něm je napsáno, že se stal pro svého bratra Árona a pro faraóna Bohem. Exodus 4:16;7:1 Jak je něco takového možné? Není to lidsky nespravedlivé? Jak může člověk s takovou minulostí dostat tak vzácný úkol a tak skvělé postavení?

A co teprve Saul? Kolik životů měl na svědomí. Začalo to Štěpánem, pokračovalo to Ježíšovými učedníky v Izraeli a mělo to pokračovat také v Damašku a jeho okolí. Neměl takový člověk dopadnout podobně jako Ananiáš a Zafira, kteří se skáceli mrtví k zemi?

Jestlipak si vzpomenete v té souvislosti na Jonáše a Ninive? Jak se Jonáš těšil, až začne padat síra a oheň na hříšné město a jak všichni po právu zahynou? A nakonec to dopadlo jinak. Proč? Protože Hospodinu bylo a je líto každého života, který před tím sám uvedl na tento svět.

Proto také jednal se Saulem tak, jak jednal. Opět nikdo nečekal, že se něco takového stane. Vždyť kdo by mohl zastavit horlivého služebníka, který držel v ruce veškerá oprávnění k tomu, co se chystal udělat?

Jak tušíte, je tu někdo, kdo na to má jak oprávnění, tak také dostatek moci. Člověk si sice může sám sobě připadat mocný. Ale když dojde na setkání s Hospodinem, tak mu najednou dojde řeč. Je to jako náraz do zdi. Až do okamžiku nárazu jde všechno podle plánu. Ale pak se to všechno zastaví.

Co však mají Ninive a Saul společného? Město i člověk jednali tak, jak se to Hospodinu nelíbilo. Tak dostali stopku. Dál už to prostě takto nešlo. Ale byl to konec úplný? V případě Ninive to hrozilo. Saul pak skutečně oslepl. Ale v obou případech konec jedné věci znamenal začátek věci jiné.

Ano. Někomu mohou Boží stopky připadat tvrdé. Ale položme si ruku na srdce: Pomohlo by něco jemnějšího? Dosáhlo by Božího cíle něco ohleduplnějšího? Jak zastavit člověka, město nebo celou zemi? Musí to být nepřehlédnutelné a srozumitelné.

Nakonec kdo by mohl Hospodinu říci: „Co to děláš?“ Daniel 4:32 No asi to někdy člověk procházející kritickou situaci řekl. Ale co to změnilo? Slovo člověka totiž nemá tu vlastnost, že by vyslovené pak vykonalo to, k čemu je člověk vyslal a nevrátilo se k něm s prázdnou. Izajáš 55:11 Kolik prázdných a bezvýznamných slov už člověk vyslovil a nic se nestalo?

Jak tedy jednat, aby to mělo význam? Co udělali Ninivští? Vyzkoušeli Hospodina. Vyznali, že se provinili. A obrátili se k Hospodinu s prosbou o prominutí. A my víme, že je Hospodin vyslyšel

A co udělal Saul? Poslechl. Šel do Damašku a tři dny čekal. Pak se to stalo. Hospodin k němu poslal dalšího poslušného služebníka a ten ho uzdravil. Uzdravil nejen jeho oči, ale také jeho mysl. Mám za to, že právě v té chvíli se ze Saula stal Pavel. Z horlivého pronásledovatele Ježíšových učedníků stejně nebo dokonce ještě více horlivý zvěstovatel evangelia.

Možná, že vás to překvapí, ale tento přerod je možný pro každého člověka. Nevěříte? Já tomu věřím, protože něco podobného jsem zažil sám na sobě. Vždyť k čemu má sklon dlouholetý člen jakékoliv církve. Není to právě zákonictví? Není to snaha zadusit každou snahu, která přináší něco příliš nového a nečekaného.

A právě v této věci mi Hospodin dal svobodu. Možná že přechod ze stavu zákonictví do stavu svobody nebyl tak dramatický a rychlý, jako v případě apoštola Pavla, ale teď tomu tak je. Díky Pánu Bohu za to.

Proto bych vás všechny chtěl pozvat k naději. K naději, že můj, váš nebo jejich projev zákonictví se může změnit ve svobodu. Buď ze dne na den nebo postupně. Ale jednou ta chvíle nastane. A my potom budeme překvapeni, jak se to vlastně mohlo vůbec stát? Pojďme se těšit na překvapení, která nám Hospodin přichystá. Amen.