Rozhodněme se pro naději, i když ji ztrácíme.

Když se trpící Jób obrací na své přátele s prosbou: „Smilujte se,“ připomíná mi to jednu situaci v Novém Zákoně. Jóba jeho přátelé trápí svými výčitkami a odsouzením. A v situaci, na kterou myslím, zaznívá: „Příteli, proč jsi ...

Jób 19:21-27

... přišel.“ Matouš 26:50 A vy už zřejmě tušíte souvislosti. Otázku vylovil Pán Ježíš v Getsemanské zahradě. A položil ji Jidášovi, který ho právě polibkem zrazoval.

To Jóbovi přátelé se ani jako přátelé tvářit nesnažili. Rovnou Jóba strkali do jednoho pytle se všemi lumpy, které kdy potkali. A dávali mu tento svůj názor jasně najevo. Až Jóba donutili k zoufalému výkřiku: „Smilujte se.“

A mě připadá, jako by neprosil o smilování jen své přátele. Vnímám v tom hlubší podtón, který míří výše. Jakoby v té chvíli stál ne za jedním, ale před třemi nebo čtyřmi spravedlivými farizei. A to ne v chrámu rukou udělaným. Ale v chrámu, který stvořila Hospodinova ruka. A on, spolu se všemi opovrhovaným výběrčím daní, jen volá: „Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!“ Lukáš 18:10

Jsem vděčný Jóbu, že tady jeho řeč nekončí. Jeho výkřik pokračuje jedním z nejvzácnějších biblických vyznání. A já věřím, že již mnoho kazatelů a vykladačů bible se k tomu s úctou obrátilo. Také já se odvážím toto vyznání připomenout.

„Já vím, že můj Vykupitel je živ.“ Pokud by něco zasluhovalo vytesat do kamene, tak právě tato věta. „Já vím, že můj Vykupitel je živ.“ A to zcela nezávisle na tom, co zrovna prožívám. O co jsem přišel. Třeba teď nemám víc, než to, co mám zrovna na sobě. A i to stojí v lidských očích za starou belu. Tak přesto, anebo právě proto, je tu něco, co dává mému životu neskutečnou hodnotu. Co dává mému dalšímu životu smysl. I když z lidského hlediska už žádný smysl nemá.

Mám totiž někoho, komu na mě záleží. A ten někdo mě má tak rád, že mě z toho všeho svrabu dostane ven. Tato jeho záchrana sice ještě není vidět. Ale to mi nebrání věřit tomu, že se to skutečně stane. Že přijde ta chvíle, na kterou toužebně očekávám. On se pak ke mně skloní. Chytne mě za ruku. Pozvedne mě k sobě. A řekne: „Pojď, Pavle. Vše je připraveno. Vejdi v radost svého Pána.“ A když se pak zeptám „Proč, Pane?“ Tak dostanu odpověď: „Protože jsi mi byl věrný i v těch nejtěžších chvílích svého života.“

A právě takový příklad nám dal Jób. Přitom se od něho nedal odradit svojí manželkou. Ani jeho přátelé ho neodtrhli od jeho naděje a důvěry. A to přesto, že o svou naději pomaličku přicházel. Tak to aspoň cítím z jeho vyznání: „Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?“ Jób 17:15 Je tomu tak proto, že něco jiného je to, co člověk cítí. A něco jiného je to, k čemu se rozhodne jeho vůle. My přece nemáme milovat Pána Boha jen srdcem. Ale také svou vůlí. Máme se pro to rozhodnout. Podobně je to i s naší nadějí a vírou v Pána Boha. Máme se také rozhodnout, že svoji naději složíme v Hospodinu. A to nejen v dobách, kdy se nám vše daří. Ale také v době, kdy nám všechno padá z rukou. A my prožíváme nejhorší dny svého života zde na zemi.

A to ani nemusí přijít žádná jobovská událost. Stačí, když jsme unavení. Máme za sebou nějakou práci pro Hospodina. Vydali jsme se při ní ze všech svých sil. A přitom průběh nebo výsledky nebyly takové, jaké jsme očekávali. Jak blízko pak máme ke vzteku nebo dokonce k zoufalství. Ale právě do takové situace zaznívá to jobovské: „Já vím, že můj Vykupitel je živ.“ Protože tohle není jen biblická fráze. Tohle je život sám. Toto vyznání je totiž ta pravá odpověď. Odpověď našemu zmatenému nitru. Odpověď vše zlým duchovním bytostem, které jen čekají na každé naše zlořečení Pánu Bohu, aby nám to pak léta připomínali. Ale také ta nejlepší odpověď na tu zcela zásadní Boží otázku: „Pavle, Petře, Aleno, důvěřuješ mi?“

Jak snadné je odpovídat na tuto otázku v dobách, kdy se vše daří. Kdy se radujeme z Božích darů. Ale jak nepředstavitelně těžké je odpovědět kladně, pokud se na nás všechno sesype. V takové chvíli se ukáže, jestli své prohlášení o důvěře a víře myslíme vážně. Ještě jste nic takového neprožili? Děkujte Pánu Bohu. Ale buďte připraveni, aby vás to později nezaskočilo. Pokud to Pán Bůh ve vašem životě dovolí.

Zakončím povzbuzením. Chtěl bych totiž, abychom se všichni přidali k Jóbovi. Abychom spolu s ním vyznali: „A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.“ Předpokladem k tomuto vyznání je, že podobně jako Jóbovo nitro tak i to naše prahne po tom, aby se setkalo s Hospodinem. Aby ho uzřelo tváří v tvář. A to bych přál sobě i každému z nás. Amen.