Proč myslet na trápení druhých, když mám přece dost vlastního trápení?

V poslední době mě trápí jedna věc. Moje mysl se k ní neustále vrací. Tato věc moji mysl tak zaměstnává, že mě vytrhuje z přemýšlení nad Božím slovem. Právě dnes ráno jsem si to zase plně uvědomil. A porovnal jsem svoji situaci...

Jan 16:21-22,25-33

... se situací Pána Ježíše.

Spolu se svými učedníky se nezadržitelně blížil ke Getsemanské zahradě. K té zahradě, kde podle jiných evangelistů prožil svůj nejtěžší modlitební zápas. K té zahradě, ve které ho jeden ze dvanácti naposledy políbil, aby ho tím zradil. K té zahradě, ze které pak bude odcházet spoutaný a jeho učedníci se od něj rozprchnou. Pán Ježíš zůstane sám. I když, jak sám předpověděl, jeho Otec ho neopustí.

Jaké myšlenky se přitom všem musely honit hlavou Pána Ježíše? Dokázal bych já myslet i na něco jiného, než na blížící se nebezpečí? Vždyť tady šlo doslova o život!

Syn člověka otevřeně hovořil o tom, co ho čeká. Ale tato skutečnost ho nijak neparalyzovala. Svým učedníkům předložil budoucnost. Povzbuzoval je. Přitom by sám potřeboval potěšit a povzbudit. „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“

Jak je to možné? Jak to, že Kristus nemyslí a nehovoří jenom o tom, co ho zrovna trápí? Co ho zaměstnává. Co je důležité nejen pro něj, ale i pro celý svět.

Ten důvod zaznívá v následující modlitbě v Janově sedmnácté kapitole. „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich." Jan 17:26

Jaký jiný důvod? Jaká jiná pohnutka by mohla způsobit, aby Boží Syn myslel nejen na své trápení, ale také na svízele, které čekají jeho učedníky, než láska. V takových chvílích se tříbí kvalita našeho vztahu. Říkali, mysleli jsme si, že někoho máme rádi. To, jestli je to skutečně pravda, se ukáže právě v takových situacích. Pokud nepřestaneme milovat i tehdy, když naši mysl naplní trápení, pak teprve si můžeme být jisti, že naše láska je skutečná – opravdová.

V této chvíli neodolám, a podívám se s vámi na to, co dobrého tedy Pán Ježíš přál svým učedníkům. Jaký dar připomněl. Co pro něj bylo tak důležité, že to vložil do své poslední modlitby před Golgatou.

Jako první věc připomenu toto: „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.“ Jan 17:1-2 Život věčný! Hned mi vytanula na mysli událost v rajské zahradě. Jak víme, tak v této zahradě byl kromě stromu s ovocem vědění dobrého a zlého také strom věčného života. A právě kvůli tomu byli Adam a Eva vyhnáni z ráje. Aby neokusili také ovoce z toho druhého stromu. Pak by totiž nešlo rozetnout pouto hříchu. Člověk by zůstal odsouzen věčně.

A teprve díky činu, který měl Kristus právě před sebou v Getsemanské zahradě, je možné přistoupit ke stromu nesoucímu ovoce věčného života a okusit je. A přitom již nehrozí věčné odsouzení. Protože toto ovoce přijímá nové stvoření. Tak to slyší Nikodém: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ Jan 3:6 Čili věčný život je pro toho, kdo se rozhodl začít znovu – znovu se narodit. A může se tak rozhodnout jenom proto, že mu tento okamžik rozhodnutí byl darován.

Teď neodolám a připojím jednu část Mojžíšova zákona. Hovoří o situaci, kdy přichází milostivé léto. A v něm, kromě jiného, měli být propuštěni všichni izraelští otroci, které vlastnili zase Izraelci. Exodus 21:2-6 Tak otrok dostal darem okamžik, kdy se mohl rozhodnout: „Budu od nynějška svobodným člověkem nebo zůstanu dál otrokem?“ Ve zmiňovaném zákoně byla totiž možnost, že se otroku tak zalíbilo v rodině svého majitele, že v něm chtěl zůstat sloužit dál. Pokud se tedy otrok rozhodl zůstat otrokem, zůstal jím až do konce svého života. Žádná další možnost už tu nebyla.

Tímto příkladem jsem jen vysvětlil to, jak rozumím svobodné vůli člověka se rozhodnout přijmout nebo nepřijmout dar věčného života. Rozhodovat by se nemohl, pokud by mu Pán Bůh nedaroval okamžik rozhodnutí. V tomto okamžiku pak má člověk plnou svobodu a také odpovědnost za to, jak se rozhodne.

Co bych tedy ještě měl v tomto okamžiku připomenout z těch dobrých věcí, za které prosil Boží Syn ve své modlitbě? Velice si vážím toho, že všechny prosby této modlitby nejsou určeny výhradně pro učedníky. Tak o tom svědčí dvacátý verš sedmnácté kapitoly Janova evangelia: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří;“.

To znamená, že všechna zaslíbení a všechny prosby platí také pro každého z nás. Předpokládám, že to pro většinu z nás není nic nového. Proč mi to tedy dělá takovou radost? Protože nevím jak vy, ale já potřebuji neustále být ujišťován. Ujišťován, že Pán Ježíš o mne pořád ještě stojí. A to přes to, jaký jsem a co jsem zrovna provedl. Jsem jako to malé dítě, které potřebuje obejmout. A to vzápětí po tom, kdy dostalo jednu přes pozadí, protože něco provedlo, co nemělo.

A právě to slovo: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří;“ na mne působí jako takové obětí. Svatý a dokonalý Kristus prosí i za mne. Nedívá se na mne skrz prsty. Neodmítá mě. Neodvrací ode mne s odporem svůj zrak. Ale právě teď, kdy to nejvíce potřebuji. Kdy sám sebe odsuzuji. Tak právě v tento kritický okamžik mám plnou pozornost Božího Syna. On se za mne přimlouvá. On za mnou stojí. Stojím mu za to, aby mi věnoval svůj drahocenný čas. A stejným způsobem jedná i s každým z nás. Pojďme mu za to děkovat. Amen.