Proč duše úzkostně sténá?

„Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?“ Tato otázka se několikrát opakuje a spolu s ní mi zní píseň Káji Řežábka inspirovaná těmito žalmy. Je totiž možné, že někdy svůj stav připisujeme depresi.

Ale ve skutečnosti je příčinou naše zarmoucená duše. Tak tomu aspoň rozuměli žalmista spolu s naším chváličem.

Žalmy 42:2-3,6,12

Žalmy 43:1-5

Otázka tedy zní, jak to rozpoznat? Mám totiž zkušenost, že když nějakou dobu počkám, tak deprese odezní. Ale zármutek mé duše? Jak by ten mohl zmizet?

Předpokládám, že zmizí tehdy, když bude naplněná dychtivá touha mé duše. A po čem nebo po kom ta moje nebo naše duše touží, hezky vyjádřil žalmista: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“

Můžeme to popírat. Můžeme vykřikovat: Vždyť žádný Bůh není, tak jak by mohla moje duše po Něm dychtit? Ale tím nic nevyřešíme. Naše nitro, naše duše zůstane dále sevřená nenaplněnou touhou.

Připusťme na chvíli, že Pán Bůh skutečně existuje. Proč by Hospodin člověka takto trápil? Proč by jeho duši svíral dychtivou touhou po sobě samém?

Dočítám jeden sci-fi román, jejímž spoluautorem je Isaac Asimov. Je to o robotu, kterému nevložili do nitra známe tři zákony, ale vložili mu touhu, aby zákony objevil. A tomu nakonec věnoval celé své úsilí.

Otázka je, po čem my jako lidé toužíme? Myslím, že v našem nitru je spousta tužeb. Důležité je, které nebo která z nich nakonec převáží. Čemu dáme přednost, to nakonec určí naše myšlení, slova a činy.

A právě tato skutečnost je podle mě důvodem, proč Hospodin vložil do naší duše dychtivou touhu po setkání s Pánem Bohem. Věděl, že tato touha má šanci ovlivnit naše jednání – celý náš život.

Opět připomenu – můžeme se snažit tuto touhu potlačovat. Můžeme své duši splnit první poslední. Ale přesto naše duše nepřestane dychtit po svém Stvořiteli. To je objektivní fakt, se kterým nic neuděláme.

Pokud však uděláme správný krok, a přijmeme tuto touhu jako svou prioritu, co máme pak udělat, abychom ji naplnili?

Žalmista to vyjádřil touto prosbou: „Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, …“ Jinými slovy: Člověk sám cestu k Pánu Bohu nenalezne. Ovšem může požádat o průvodce.

Pokud tápeme ve tmě, co jiného by nám více pomohlo, než světlo. A oč lépe by se nám šlo, kdybychom měli s sebou průvodce. Protože co jiného znamená prosba: „Sešli … svoji věrnost, …“ než to, že sám Hospodin nám stane po našem boku? Vždyť jak by nám mohl projevit svoji věrnost, pokud by zůstal od nás na hony vzdálen?

Takže teď už jsme na tom mnohem lépe, než na začátku. Světlo nám svítí na cestu a máme vedle sebe průvodce. Ale kam vlastně jdeme? V žalmu jsme četli: „Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému, …“

Čili jdeme tam, kde sídlí Bytost, po které naše duše tak dychtí. Jdeme správným směrem. Nevíme sice, co nás na této cestě potká. Ale vidíme na každý další krok a víme, že na žádnou věc už nejsme sami – máme přece mocného průvodce.

Žalmista nám odkrývá i detaily cíle naší cesty: „a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, …“ Víme, že jednou staneme před Hospodinem a spatříme ho jaký je. Ale dnes? Jak bychom mohli přistoupit před jeho tvář?

V té souvislosti mi na mysli vytanul verš z Nového Zákona: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti.“ (Židům 4:14-16) A právě to je způsob, jak právě dnes a právě v této chvíli se můžeme ocitnout před samotným Pánem Bohem, aniž bychom zahynuli.

Připadá mi to jako online konference, kdy každý účastník zůstává fyzicky ve svém pokoji, a přitom se všichni slyší a vidí. Mají spolu bezprostřední kontakt.

Je to jen podobenství. Jednou to plně pochopíme. Ale máme k dispozici možnost přistupovat k Pánu Bohu. Nestojí to za vyzkoušení?

No právě to je ta správná otázka. Kromě toho, že uspokojíme dychtivost naší duše, co nám pobyt v Boží blízkosti může přinést?

Žalmista to popisuje takto: „a já tam přistoupím k Božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti, …“ Jásavá radost. Vidíte ten kontrast? Nejprve se žalmista diví, proč jeho duše v něm tak úzkostně sténá? A nyní po příchodu do Boží přítomnosti poznává a vidí, že Pán Bůh je pro něj zdrojem jásavé radosti.

Mám zkušenost, že Pán Bůh nenaplňuje pouze naše potřeby. Dává vždy něco navíc. Teď je to radost. Jindy to může být požehnání – dostaneme to, co jsme již dávno odepsali nebo dokončíme to, co se nám již léta nedaří. Vždy je to překvapení, které nám udělá velkou radost.

Tak co myslíte, stojí za to věnovat pozornost dychtivé touze naší duše a něco pro ni udělat? Já myslím, že ano. Amen.