Obraťme se k Pánu Bohu dříve, než se odmlčí navždy.

Příběh o Nábotově vinici mě provází od samého dětství. Je dramatický. Plný zrady a násilí. Vypráví o tom, jak kola státní mašinérie snadno rozdrtí jedince, který se jí postaví do cesty. A můžeme si klást otázku: Proč to Pán Bůh...

1 Královská 21:15-29

dopustil? Neměl se Nábota zastat? Neměl poslat proroka Eliáše ještě před tím, než byl Nábot ukamenován?

Podobně bychom se mohli také ptát: A neměl Pán Bůh Otec poslat legie andělů ještě před tím, než byl jeho prvorozený Syn ukřižován?

V obou případech by v díky uvažovanému Božímu zásahu k něčemu nedošlo. K něčemu, co bylo dávným Božím plánem. Nevěříte? Pojďme se tedy spolu podívat na to, co předcházelo ukamenování Nábota. A také na to, co bylo potom.

Všechno začalo už vystoupením proroka Eliáše, který předpověděl sucho. Tři roky se král Achab učil, že jako král nezmůže proti suchu vůbec nic. A nedokázal nalézt ani Eliáše. Hledal ho zřejmě proto, aby se mu pomstil. Přitom původcem sucha nebyl Eliáš. Ten přece jenom vyřizoval Boží soud.

Třem letům sucha rozumím jako takové orbě. Spolu s Achabem trpěl suchem všechen Izraelský lid a také všechen dobytek. Bylo totiž potřeba připravit celý národ. Nejen Achaba. Mimo jiné také proto, že se celý národ nechal svést k modloslužbě.

A tak na horu Karmel je pozván spolu s Achabem, čtyřmi sty padesáti Baalovými proroky a čtyřmi sty proroky Ašéřinými také celý bloudící národ. Všichni totiž potřebovali prožít to, co jim častokrát Hospodin ústy proroků opakoval. A na co je těmi třemi léty sucha připravoval. Hospodinu šlo o to, aby skutečně na vlastní kůži každý Izraelita poznal: Bohové tohoto světa nic nejsou. Nic neznamenají. Nejsou živí. Jediný Bůh, na kterého má cenu se obracet s prosbami, je Hospodin. A Hospodin je ten, který se k nim obrací skrze proroka Eliáše.

Právě toto zaznělo naprosto jasně a zřetelně na hoře Karmel. Proto nechává Eliáš bálovi proroky volat a křičet bolestí. Nechal je, aby se zraňovali do krve. Aby bylo jasné všem přítomným. Králi Achabovi stejně jako Izraelskému lidu. Že od bála a jeho proroků nemohou očekávat naprosto nic.

A v ostrém kontrastu z bezmocností bůžků tohoto světa přichází Hospodin a jeho jediný prorok Eliáš. Eliáš nechává polévat připravenou oběť na oltáři tak intenzivně, až se kolem vytvoří hluboké kaluže. A vyzve Hospodina, aby tuto oběť přijal. Všichni pak vidí, že Hospodin nenechal Eliáše v úzkých. Přiznal se ke slovům svého proroka. A ohněm z nebe spálil oběť a vypil všechnu vodu.

Achab i jeho lid už ví, že dnes jednal Hospodin. A že Hospodin je mocný Bůh. A jako potvrzení přichází dlouho očekávaný déšť, který zavlaží vyprahlou zem. A tak nyní mohlo být už všechno hotovo. Ale nebylo. Achab byl sice zviklán, ale nebyl zlomen.

Proto přichází další problém. Aramejský král Ben-hadad se rozhodl, že dobude Samaří. Svými požadavky dotlačí Achaba až za okraj jeho možností. Proto se Achab vzepřel. A právě to byla ta správná chvíle, kdy přichází neznámý prorok s Božím slovem: „Toto praví Hospodin: Vidíš celé toto veliké množství? Ještě dnes ti je dám do rukou a poznáš, že já jsem Hospodin."

Vidíte? Ještě stále Achabovi neproniklo pod kůži, že Bůh Izraele je Hospodin. Musel prožít další zkušenost, aby v něm toto slovo zakořenilo a dozrálo.

Následuje vítězství. Ale zároveň tentýž prorok Achaba varuje. Ještě není konec. Ben-Hadad to nevzdá. Přijde znovu. Doslova říká: „Jdi a vzchop se! Uvaž a pohleď, co učiníš, až proti tobě na přelomu roku vytáhne aramejský král."

To se pak také stane. Achab odvážně vytáhne proti Ben-hadadovu vojsku. Přitom si uvědomuje, že „Izraelci se před nimi utábořili jako dva houfy koz, kdež to Aramejci zaplavili zemi.“ Přesto nebo právě proto Izrael na hlavu poráží Aramejce.

Obávám se, že Achabovi toto druhé slavné vítězství v řadě stouplo do hlavy. Možná, že si dokonce začal myslet, že to on sám porazil Ben-hadada. A tak opilý vítězstvím blahosklonně promíjí Ben-hadadovi jeho výhružky. Pán Bůh se ale na to díval jinak. Proto opět posílá svého proroka se slovem: „Toto praví Hospodin: Protože jsi propustil muže propadlého klatbě, dáš svůj život za jeho život a svůj lid za jeho lid."

A jak na to reagoval Achab? Byl „rozmrzelý a podrážděný.“ Před tím se tak radoval. A prorok mu všechnu radost pokazil. Vidíte, už se mu Boží slovo dostává pod kůži. Ale ještě se nedostalo dost hluboko. Ještě není „na rozhraní morku a kostí“ slovy Nového Zákona.

Proto přichází na řadu Nábot a jeho vinice. Připadá mi, jakoby Achab byl před setkání s Nábotem podobný rozmazlenému děcku. Chvíli se raduje. Pak je rozmrzelý a podrážděný. Pak zase smutný, když nedostává svou hračku – rozuměj vinici na dohled z jeho paláce. Proto Pánu Bohu nezbylo nic jiného, než aby umožnil Jezábel lstivě připravit Nábota nejen o jeho vinici, ale také o jeho život.

Nejprve to vypadalo tak, že Achab si užije svou chvíli štěstí. Ale právě uprostřed prohlídky nové vinice, za ním přichází Eliáš. Nábotovi toho řekl hodně. Co se ho z toho mohlo dotknout nejvíc? Asi tohle: „Toto praví Hospodin: Zavraždil jsi a teď si zabíráš.“ A „Našel (jsem tě), protože ses zaprodal a dopouštíš se toho, co je zlé v Hospodinových očích. … A dopustím na tvůj dům totéž, co na dům Jarobeáma, syna Nebatova, a na dům Baeši, syna Achijášova, za urážku, jíž jsi mě urazil a svedl k hříchu Izraele."

A to bylo slovo, které Achaba skutečně a konečně zasáhlo. Soudím tak podle toho, co následovalo. Achab už není rozmrzelý a podrážděný. Co dělal? „Jakmile Achab uslyšel tato slova, roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně.“

Když jsem o celém příběhu krále Achaba uvažoval, tak jsem si uvědomil, jakou měl Pán Bůh s Achabem trpělivost. Jak se různými způsoby snažil Achaba zastavit a obrátit na cestu, kterou mu předem připravil. Cestu vítězství nad nepřáteli a cestu radosti s Hospodinem po pravici.

Současně s tím, jsem si uvědomil, jakou trpělivost má Hospodin se mnou samotným. Jak mnohými způsoby se snaží zastavit i mne. Aby mne obrátil na cestu, kterou pro mne připravil.

Moc se mi v té souvislosti líbí slovo ze Židům: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého, …“ Židům 1:1 A tak si říkám: Jak ještě dlouho? Jak ještě dlouho k nám. Ke mně, k tobě bude mluvit Bůh? Jsme jako stěna, od které se odráží Boží slovo jako kuličky hrachu? Nebo jsme jako orná půda, do které zapadne zrno Božího slova a přinese mnohonásobný užitek?

Přál bych si být tou ornou půdou. Přál bych si, aby mi stačilo jen takové malé Boží úsilí. Přál bych si, aby kvůli mně nemusel umřít žádný Nábot. Kéž je mé srdce připravené a ochotné naslouchat. Kéž je ochotné k dobrému rozhodnutí. Přejete si to také? Tak spolu řekněme ano k Božím výzvám, které nám Pán Bůh i právě dnes poslal. A udělejme to, prosím, dříve, než se k nám Pán Bůh odmlčí navždy. Amen.