Nenechme se dlouho prosit!

Hospodin skrze Mojžíše vzkázal faraonovi: „Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými údery tebe i tvé služebníky a tvůj lid.“ Jakoby říkal: Zatím jsem svými údery šel jen po povrchu. Ale teď udeřím přímo na tvé srdce, srdce tvých ...

... služebníků a srdce tvého lidu.“

Exodus 9:13-35

A povedlo se to Hospodinu? Co jsme tam četli? Jaká rána byla předem oznámena? „Proto spustím zítra v tuto dobu tak hrozné krupobití, jaké v Egyptě nebylo ode dne jeho vzniku až do nynějška.“

Proč to Hospodin oznamuje předem? Protože díky tomu dává i Egypťanům možnost k záchraně. Tato rána totiž nemusí dopadnout na všechny. Vždyť právě k tomu dále Mojžíš vybízí faraóna i jeho lid: „Nuže, dej odvést do bezpečí svá stáda a všechno, co máš na poli.“

Možná, že si řeknete: A proč tedy Hospodin tuto ránu vůbec připravil? Vždyť se mohli všichni zachránit?

Co myslíte? Kdyby vám někdo řekl, že zítra přijde na Vary pohroma, ale když odjedete do Sokolova, tak se vás to nebude týkat. Tak se zachráníte. Co by se muselo stát ve vašem srdci, abyste poslechli? Abyste skutečně vzali to nejnutnější, sebrali se a do Sokolova odcestovali.

Před podobným rozhodnutím byli všichni Židé před obsazením Československa. Přicházela řada zpráv, že jim hrozí vážné nebezpečí. A někteří skutečně odcestovali. Proč to udělali?

Myslím, že rozhodující bylo přesně to, co se stalo některým Egypťanům v našem příběhu. Co jsme tam četli? „Kdo z faraónových služebníků se Hospodinova slova ulekl, zahnal své otroky a svá stáda do domů.“

Čili k rozhodnutí udělat krok k záchraně je potřeba uleknout se Hospodinova slova. Snad si můžeme dovolit spojit slovo úlek se slovem bázeň. Anebo parafrázujme: Kdo si vzal Hospodinovo slovo k srdci. Kdo mu přiložil takovou váhu ve svých myšlenkách, že ho to pohnulo k činu.

Tím činem v našem příběhu bylo zahnání otroků a stád do domů. V příběhu Židů v Československu to byl prodej majetku a odcestování třeba do Ameriky. V mém příkladu ohrožení Varů, by to bylo sebrání toho nejnutnějšího a odcestování do Sokolova.

Ještě mě napadly dva biblické příklady. První je stavba lodě před potopou světa. Noe postavil loď, vešel do ní a díky tomu se zachránil. A druhý. A ten se týká každého křesťana. Kdo uvěřil, že Kristova oběť na kříži se týká právě jeho, rozhodl se pokřtít a tak se zachránit před druhou smrtí.

Abych podtrhnul paralelnost posledního příkladu s tím naším příběhem, musím připomenout předposlední egyptskou ránu. Vzpomenete si někdo na ni? Nastal tma, která trvala tři dny. Podobně jako nastala tma během ukřižování. A pak umírají všichni prvorození. Izraelci jsou zachránění díky krvi beránka. Podobně i každý křesťan je zachráněn díky krvi Krista, kterou prolil na kříži.

Všechny příklady, které jsem uvedl, mají jedno společné. O ráně nebo pohromě, věděli a vědí všichni předem. Proto se každý může zachránit. Tuto záchranu připravil Hospodin. Ale kdo tomu uvěří? Kdo uvěří, že pohroma se nezadržitelně přibližuje? Kdo se tak lekne Hospodinova slova, aby podobně jako někteří Egypťané zahnali své otroky a dobytek do domu? Kdo sáhne svojí rukou po ruce podané Hospodinem?

A právě to je výzva dnešní neděle. Ulekněme se slova Hospodina, vezměme si to k srdci a poslechněme tuto výzvu. Ještě je čas. Ještě nenastalo ono zítra, kdy na celý svět dopadne pohroma. Každý z nás se může zachránit. Každému z nás Hospodin podává svoji ruku. Tak se jí chopme a nenechme se dlouho prosit. Amen.