Může naše volání otevřít nebeské brány?

Jak známý oddíl! Kolikrát jsme to již slyšeli a sami četli. Ale stal se tento text skutečně naší každodenní zkušeností? Protože právě k tomu je Boží Slovo určeno. Je jako Chléb z nebe. A Chléb od Hospodina je tím správným ...

Lukáš 11:5-13

... pokrmem pro naši duši. Jedině to naši duši skutečně nasytí. Jedině tím ukojíme hlad svého nitra.

Co je tedy cílem dnešního textu? K čemu nás Pán Ježíš vybízí? K čemu nás povzbuzuje? V první řadě k prosbám. A to k prosbám vytrvalým. K prosbám, které provází nefalšovaný zájem a hlasité volání. V textu je zmíněno tlučení. Ale já si to dovedu představit jako volání z ulice do otevřených oken. Nebo jako házení kamínků do oken zavřených. Nebo jako silné hvízdání, pokud to člověk umí. Forma není důležitá. Vždy jde o to hlasitě upozornit na to, že člověk má o něco velký zájem. Proto ten hlasitý projev. Podobně jako když zahučí projev souhlasu nebo nesouhlasu v anglickém parlamentu.

Je to opak chování „mouchy snězte si mě.“ Je to opak vlažnosti. Protože buďme zapálení (horcí) nebo alespoň studení jako led. Ale nikdy nevolme zlatou střední cestu – ani ryba ani rak. Obojetnost se v Božím království nevyplácí. Ono dostane také svou odměnu, ale ta se obdarovanému líbit nebude.

Jaký další cíl má dnešní text? Co čteme na konci? „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!" Jde tedy o dar Ducha svatého. A to stačí? Nic víc není potřeba? To nemusíme být v modlitbě víc konkrétní? Je duchovní život tak jednoduchý, že ho lze zúžit na jednu jedinou prosbu? Na jeden jediný předmět zájmu? Na dar Ducha svatého?

Hledám v bibli nějakou paralelu k takové jednoduché prosbě. A napadá mě podobná výzva. Je to výzva k prioritě. Pán Ježíš nás vyzval: „Hledejte nejprve …, to ostatní vám bude přidáno.“ Hospodin dobře ví, že náš život není jednoduchý. Že skutečnosti všedního dne nelze zúžit na jednu jedinou věc. A proto jeho Syn ke své výzvě přidává zaslíbení: „… to ostatní vám bude přidáno.“

Jinými slovy: Tím, že se soustředíte na jednu věc a dáte ji absolutní prioritu, tak o nic nepřijdete. Všechno ostatní, co potřebujete k životu – jídlo, pití, ošacení, bydlení … - dostanete k tomu jako dar. Podobně tomu bylo i v případě Šalomouna. Protože žádal jen o moudrost, tak bohatství, mír a dlouhý život dostal nádavkem k tomu. Můžeme pragmaticky říci, že se Šalomounovi jeho přání a úsilí o moudrost bohatě vyplatilo. A totéž můžeme prohlásit i o nás samých. Naše případné úsilí o Boží království, pokud se k tomu rozhodneme, se nám bohatě vyplatí. Protože toto naše úsilí bude provázeno dalšími Božími dary. Dary, které potřebujeme. A Otec nebeský dobře ví, že je potřebujeme. Proto je také pro nás již dávno připravil. A mrzí Ho, když o ně neprojevujeme zájem.

A ve své úvaze můžeme pokračovat. Proto se vraťme k výzvě našeho dnešního textu. „Proste, hledejte a tlučte.“ A proč? Protože jako výsledek našeho úsilí dostaneme od nebeského Otce vzácný dar. A znovu se zeptám – jaký? Opět odpovím zopakováním posledního verše: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!"

Takže výsledkem našeho úsilí bude dar Ducha svatého. Není to málo? Co by Duch svatý přinesl do našeho nitra, kdyby tam vstoupil? V první řadě by obsadil a naplnil místo, které by jinak zelo prázdnotou. A každé prázdné místo si přímo říká o to, aby bylo obsazeno. Tak to popsal Pán Ježíš v podobenství o zlém duchu, který byl vyhnán z nitra člověka. Bloudil po pustých místech. Nakonec se vrátil k nitru zmíněného člověka. A protože to místo bylo sice čisté, ale prázdné, tak ho  znovu naplnil. A jak víme, tak pokračování života tohoto člověka bylo horší, než jeho počátek. Proto je tak důležitý první užitek daru Ducha svatého. Zaplní, obsadí naše očištěné nitro. Když je obsazeno, tak už nikdo další nemůže vejít. Nic a nikdo nemůže ohrozit budoucnost člověka, který přijal dar Ducha svatého. Samozřejmě pokud ho tento člověk nezačne zarmucovat a tím i vypuzovat ze svého nitra.

Jaký další užitek má člověk, který získá dar Ducha svatého? Uvědomuji si, že ty další věci nemá člověk pod svojí kontrolou. Nebo nemůže si je vydupat – nemá na ně právní nárok. Protože „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Jan 3:8 Rozumím tomu tak, že Duch svatý se pozorně podívá na nitro člověka. Posoudí ho. Podívá se také do budoucna, co by z něho mohlo být. A začne na něm pracovat. Zcela ve smyslu slova: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ 2 Korintským 3:18 A zcela úměrně ke změnám k lepšímu přidává i potřebné dary. Dary Ducha svatého, který před tím tento Duch vzal z rukou Pána Ježíše dle slova: „Onť mne oslaví; nebo z mého vezme, a zvěstuje vám.“ Jan 16:14

Teď jsme se dostali k darům Ducha svatého. Trochu ožehavé téma. Ale dary Ducha svatého jsou zcela přirozenou součástí tohoto Ducha. Patří do bohatství Božího království. Copak nejprve 12 učedníků a později i dalších 70 nedostalo na misijní cestu právě tyto dary? Proto si myslím, že tyto dary jsou přirozenou součástí skutečných Božích služebníků. A pokud je nemáme, je v našem duchovním životě něco nepřirozeného. Něco neduživého. Něco nezdravého, co potřebuje uzdravit.

Zdravé společenství křesťanů prostě potřebuje zdravé ovzduší. A jak by mohlo být toto ovzduší zdravé, pokud je neprovívá vánek Ducha svatého, který odvane všechny toxické výpary ze všech nedorozumění a odlišných pohledů na věci?

A naopak. Jak by mohlo být takové společenství křesťanů naplněno láskou, radostí, pokojem a odpuštěním, když by každý člen tohoto společenství nebyl naplněn Duchem svatým, který také toto ovoce působí ?

Zdravé duchovní společenství. Není právě to, co bychom si všichni přáli? Jak ho dosáhnout? Kdybychom všichni po dnešní úvaze přijali za svou skutečnost, že bez naplnění Duchem svatým to není možné dosáhnout, tak bychom spustili nový a dobrý začátek. Nebude to hned. Nebude to zadarmo. Každý nový začátek má svou cenu. A jak víme, tak je dobré si nejprve předem spočítat náklady. Co nás to bude stát? Co budeme muset obětovat. A proč? Co je tak cenného, abychom se všeho ostatního vzdali? A stojí to skutečně za to?

Hospodinu to za to stálo. Vždyť obětoval život svého jediného Syna, aby alespoň někteří z nás mohli začít znovu a pořádně. Co může člověk na oplátku Pánu Bohu nabídnout, aby to bylo adekvátní k takové oběti? Apoštol Pavel píše, že máme obětovat sami sebe jako živou Bohu milou oběť. (Římanům 12:1) Kdo z nás tyto výzvy vyslyší? Nebude nás mnoho. A kdyby za těmi výzvami nestál Hospodin a neustále nás k sobě nevolal. Nechodil za námi, když zabloudíme. Neovazoval nám naše rány, kdo z nás by vytrval ve svém rozhodnutí až do konce? Kdo z nás by nakonec neselhal?

Uvědomuji si, že je to vše jenom milost. Milost, kterou stále nemohu pochopit. A tak se chytám jenom toho střípku poznání, kterému jsem schopen porozumět. A volám: „Pomoz mé nedověře, pomoz mé nechápavosti, pomoz mé slabosti!“ A pevně věřím, že právě takové volání, takové hledání a takové tlučení na nebeské brány Hospodin vyslyší. Protože ještě dnes jsou tyto brány odemčeny. Tak pojďme spolu volat a tlouci, pokud je Hospodin nezamkne. Pak už totiž nebude žádná pomoc, žádné dary a žádný Pomocník. Amen.