Můj úkol – můj hrad

Na první pohled dvě nenápadné zmínky o obyvatelích Gatu. Gat bylo pelištejské město – sídlo jejich knížete (Jozue 13:3) a také místo pro pár posledních Anákovců (Jozue 11:22). A právě toto město bylo pro Izraelce zdrojem ...

... neustálého nebezpečí. Jak příznačné i pro dnešní dobu – nyní je tím místem celá Gaza.

1 Paralipomenon 7:20-22 "Synové Efrajimovi: Šútelach, jeho syn Bered, jeho syn Tachat, jeho syn Eleada, jeho syn Tachat,

21 jeho syn Zábad, jeho syn Šútelach, Ezer a Elead. Ale povraždili je domorodci, muži z Gatu, neboť přitáhli, aby zabrali jejich stáda.

22 Po mnoho dnů truchlil jejich otec Efrajim a jeho bratři přišli, aby ho potěšili.“

1 Paralipomenon 8:12-13 "Synové Elpaalovi: Eber, Mišeám, Šemed - ten vybudoval Óno a Lód s vesnicemi -,

13 Bería a Šema; to jsou náčelníci rodů obyvatel Ajalónu; ti zahnali na útěk obyvatele Gatu.“

V první zmínce přicházejí o život synové z rodu Efrajim. Efrajim byl druhorozený Josefův syn. Jeho jméno znamenalo „Bůh dal plodnost.“ A také Jákob mu požehnal svou pravicí. Měl tedy všechny předpoklady pro úspěšný život.

Ovšem v předchozích verších bychom se dočetli, že „Efrajim nebyl s to podrobit si Kenaance sídlící v Gezeru; Kenaanci sídlili v Gezeru uprostřed nich.“ Bylo to jejich nedůsledností? Bylo jich ještě příliš málo, takže by po případném vítězství nenaplnili zemi? Pán Bůh to ví. Podstatné je, že v jejich blízkosti zůstali ostrůvky nepřátel.

Tak o tom přemýšlím i v souvislosti se svým životem. Nezůstali v mém nitru nějaké nepřátelské ostrůvky? Nějaká místa, ze kterých může kdykoliv vyrazit horda nepřátel a zavraždit něco dobrého, oč budu zrovna usilovat?

Vzpomínám si na svoji nedůslednost. Bydlel jsem v podnájmu a odjížděl jsem na delší zahraniční cestu. Podnájem jsem platil hotově a nezajistil jsem platbu před svým odjezdem. Jak asi tušíte, tak tato skutečnost se mi v blízké době vrátila jako bumerang v mém zaměstnání. Tato skutečnost byla použita jako argument, že mám špatný charakter. Všechny dobré a krásné věci povadly ve světle informace, že jsem vlastně neplatič nájemného.

Další oblastí takových nebezpečných ostrůvků jsou moje i vaše hříchy. Víme, že cokoliv jsme vyznali, tak je nám odpuštěno. V Božích očích jako by se to nikdy nestalo. Ale jak k tomu přistupuje naše paměť. V tu nejméně vhodnou situaci si najednou vzpomene a my vidíme své selhání ve světle jasných reflektorů. V té chvíli je úplně jedno, kolik dobrého jsme mezitím vykonali. Vidíme se jen jako trosky, které nejsou hodny pokračovat v dobrém díle, které nám Hospodin připravil.

O to více je důležité, abychom byli na takové útoky připraveni. Svoji paměť nevymažeme. Své činy již nezměníme. Ale nemusíme klesat pod tíhou svých špatných skutků. Jde totiž o to zůstat nebo přejít na stranu svého Stvořitele. Přijmout za svůj jeho pohled na naše nitro. A On se na nás dívá jako na své děti. Na své milované děti. Rodičům někdy dojde trpělivost, takže vybuchnou vzteky. Ale Pán Bůh nikoliv.

Proto ani my bychom sami nad sebou neměli lámat příslovečnou hůl. Děláme chyby. Větší i menší. Ale nemusíme se s nimi prát sami. Nemusíme je nést sami a sami sebe pak trestat. Když si odpustíme, není to nic laciného. Protože díky tomu můžeme znovu vstoupit, jak už jsem zmínil, do „dobrého díla, které nám Hospodin připravil.“

Určitým vysvobozením pro nás může být i naděje, že tam, kde jsme selhali, vkročí někdo jiný. Nějaký další služebník a bez zaváhání vykoná to, na co jsme my sami neměli. Tak tomu bylo i v případě Efrajimců, o kterých uvažujeme. „Bería a Šema; to jsou náčelníci rodů obyvatel Ajalónu; ti zahnali na útěk obyvatele Gatu.“

A tak ti, kteří útočili na Efrajimce – obyvatelé Gatu – právě ti jsou zahnáni na útěk. A kdo je to zahnal? Bería a Šema. Pokud jsem to dobře dohledal, tak patřili mezi Danovce (Jozue 19:40-42), kteří sídlili v Ajalónu. Do Gatu by to měli kus cesty - vzdušnou čarou asi 20 km (viz mapa Palestina ve starozákonní době – ČBS). Ale byli to stateční náčelníci svých rodů, tak se do toho pustili. A Pán Bůh jim požehnal, takže měli úspěch.

Přemýšlím o tom, kdy se mi stalo něco podobného. Připadá mi, že mockrát. Když jsem končil v nějakém zaměstnání nebo službě, už tam byl někdo jiný, který se těšil na to, až zaujme moje místo. Tak to asi má být. Někdy je zřejmě dokonce dobře, když nedotáhneme každou věc až do konce. Aspoň zůstane něco také pro druhé.

Tak mi to připomíná pokyn pro sklízení pole – žnec se neměl vracet pro spadlé klasy a nechat je těm, kdo za ním paběrkovali. Tak to je třeba zmíněno v příběhu o Boázovi a Rút. Jídlo sice není totéž co práce, ale pro někoho může být radostí, když může přispět alespoň tou svojí troškou ke společnému dílu. Není tomu tak?

V té souvislosti mi připadá, že nejlepším příkladem takového jednání je sám Hospodin. Pro něho by nebyl žádný problém, aby svým slovem vykonal všechno, co je ještě potřeba dodělat před druhým příchodem Pána Ježíše. Ale On přitom myslí na každého z nás. Připravil nám úkol, který můžeme splnit. A tak mít podíl na tom „dobrém Božím díle“ v tomto světě. Není to úžasné? Pán Bůh naši pomoc nepotřebuje, ale chce ji.

Pojďme ho tedy následovat i v této oblasti. Nechtějme všechno strhnout sami. Možná, že bychom to zvládli lépe než druzí. Ale při takovém způsobu uvažování by nám Pán Bůh nesvěřil ani kousek své práce. A přesto to právě On dělá.

Myslím, že ke sdílení svých prostředků s potřebnými máme jako Češi blízko. Pan prezident to také zmínil ve svém novoročním projevu. Ale sdílet své úkoly, svoji práci? Zapojit druhé? To vyžaduje větší kus odvahy. Vždyť bych mohl také o své postavení spojené se svou službou přijít!

Pojďme tedy spolu prosit o dostatek odvahy ke sdílení svých zamilovaných úkolů. Pozvěme další spolupracovníky k Božímu dílu. I s tím rizikem, že o své místo přijdeme. Vždyť díky tomu budeme volní pro další úkol od Pána Boha. A věřte mi, ten bude stát opravdu za to. Amen.