Mouchy snězte si mě!

Některá zaslíbení Pána Ježíše jsou pro nás – křesťany – stálou výzvou. A právě slovo: „… shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní,“ je jednou z nich.

Přitom jsem si uvědomil, že i manželé jsou dva. Takže by mělo stačit, abychom se s manželkou začali modlit za stejnou věc a Hospodin nám ji dá. Po této myšlence jsem hned zalovil v paměti, kdy jsem se s manželkou naposledy za něco usilovně modlil a na nic jsem si nevzpomněl.

Nevím, jak jste na tom vy sami. Ale mně připadá, jakobych nechával duchovní stránku svého života volně plynout a čekal, jak to „samo“ nějak dopadne. Takže i v mém případě se zřejmě Pán Bůh diví: „Jak to, že nikdo nebojuje? Jak to, že nikdo nevolá ke Stvořiteli?“ Izajáš 63:5

Neznamená to, že bych se vůbec nemodlil. Modlím se příležitostně – situačně. Třeba ráno po čtení biblického textu. Nebo když kážu ve sboru, tak potom. Ale usilovný modlitební boj? Proč? A za co?

Otázka tedy je, kdy člověk zcela přirozeně sáhne po modlitbě a nemusí se k tomu nijak přemáhat? Tehdy, když je mu těžko. Prochází něčím, co ho tlačí k zemi a nedokáže si s tím poradit. Přátelé nestačí. Co potom? Tu si vzpomene na Hospodina. Copak nezaslibuje svoji pomoc, která je vždy připravená? Žalmy 46:2

Není ale takový přístup příliš pasivní? Čekat na to, až mi bude úzko a pak se teprve začít modlit? Jak by to tedy mělo být správně? Co by mělo být předmětem našich modliteb? Abychom jenom pasivně nečekali, až na to, co jednou přijde.

Jako příklad takového proaktivního jednání v duchovní oblasti bych uvedl to, co se přihodilo paralelně s citovanými texty. Nejprve Pán Ježíš zaslíbil: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ Matouš 16:28 A potom se to stalo: „Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ Matouš 17:1-2

Je pravda, že Pán Ježíš byl sám. Ale on byl Boží Syn. Pro něho běžná pravidla neplatila. Jemu plnil jeho přání – vyslýchal jeho modlitby – nebeský Otec bez omezení. Není tam ani zmíněna modlitba za tuto věc. Ale na jiných místech je bohatě popsáno, že se Pán Ježíš usilovně modlil.

Podstatné pro mne ale je, že nejprve zaznívá zaslíbení – proroctví – Boží slovo pro posluchače. Není tam zmíněno, jestli toto slovo přijali učedníci s vírou. Ale já se odvážím tvrdit, že v tomto případě stačila víra samotného Božího Syna.

První, co mě po přečtení prvního verše napadlo, bylo, že si nevzpomínám na událost, která by potvrdila pravdivost zmíněného zaslíbení. Ale když jsem četl bibli dál, tak mi to došlo. Když byl Pán Ježíš později proměněn na hoře a začal zářit, nespatřili právě v té chvíli „Syna člověka přicházejícího se svým královstvím?“ A když zazněl z oblaku hlas, nenaplnila to místo Hospodinova sláva? Učedníci přitom „padli tváří k zemi a velmi se báli.“ Řekl bych, že podobný účinek bude mít i druhý příchod Božího Syna na tuto zem – lidé padnou k zemi a budou se velmi bát.

Co bychom si z tohoto příběhu mohli vzít pro sebe, aby náš duchovní život přešel z pasivity do aktivity? Rozumím tomu tak, že nejprve potřebujeme Boží slovo, které nás nasměruje. Protože já skutečně nevím, kam by se měla moje rodina, můj sbor nebo církev pohnout. Kterým směrem by měla vykročit.

A právě k takovému určení směru a nejbližšímu cíli slouží Boží slovo – chcete-li proroctví nebo zaslíbení. Navíc je pravda, že bible je plná takových zaslíbení. Otázka je, které z nich je to pravé. Pravé pro mě osobně a pro mé blízké? Jak si z nich mám – máme vybrat?

Abych nám všem pomohl, tak prozradím, co jsem zjistil. Zjistil jsem, že bible má zvláštní vlastnost. A mám za to, že o této vlastnosti vědí mnozí z vás. Ona totiž může ke svým čtenářům promluvit. Něco čtu a najednou se mě to dotkne. Nenechá mě to chladným. A tak nemohu jinak a musím na tuto věc myslet, přemýšlet o ní. Právě za takové věci pak stojí modlitebně bojovat. A nebo, pokud je to výzva k činu, tak neváhat a danou věc udělat.

Nedávno mi Hospodin pložil na mysl tři věci, abych je udělal. Zmíním jednu věc. Měl jsem se přidat k dětem, které se připravovali ke chvalám ve sboru. Nebyl jsem si jist, jak to celé dopadne. Ale byl jsem přitom a spoléhal jsem se na to, že i taková nepatrná služba pro ty „nejmenší“ nebude zapomenuta a přinese své ovoce. Navíc mi pouhá přítomnost a účast (hrál jsem na kytaru) dělala velkou radost.

Znovu se zeptám: Co vlastně mám – máme chtít tak moc na Hospodinu, abychom se za to začali usilovně modlit nebo abychom vstali a s jeho pomoci na tom začali pracovat? Co stojí za takové úsilí?

Už jsme si na to vlastně odpověděli. To jediné, co stojí za to, je Boží úmysl, který nám Hospodin sám svěří. A jak nám to svěří? Má na to rozličné způsoby. Ale tím nejjednodušším je četba bible. A bible, jak už víme, má zvlástní vlastnost – může člověka oslovit.

Proto sebe i vás znovu povzbuzuji a doporučuji: Pokud se chceme něco dozvědět o Božích úmyslech s člověkem a tedy i s každým z nás, udělejme si čas na čtení bible. Půjdeme tak vstříc Boží snaze ke každému z nás promluvit. Je to takový první proaktivní krok v duchovním životě. A po něm mohou následovat další. Láká vás aktivní duchovní život? Mě ano. Tak pojďme spolu udělat ten první krok na cestě k radosti a k duchovní aktivitě. Amen