Kristus pečuje o církev, o koho pečujeme my?

„… Kristus pečuje o církev.“ Vidíme to? Vidíme tuto jeho péči? Když se podívám na sbor církve, kam patřím, v čem vidím tuto jeho péči?

Efezským 5:21-33

Především v tom, že ještě existuje. Kolik různých sporů se přes tento sbor převalilo a přesto zůstal stát na svém místě. Jak je to možné? Není to skutečný zázrak?

Tak bych mohl pokračovat v úvahách o našem manželství. Není snad zázrak, že jsme ještě s manželkou spolu? A tak si to dávám do souvislosti s dnešním slovem: To, že sbor i naše manželství existuje je pouze díky tomu, že Kristus pečuje jak o církev, tak o jednotlivé sbory a také o každé manžele, o každou rodinu.

V čem tedy spočívá tato Kristova péče? Je připodobněna k péči o vlastní tělo. „Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně.“

„Živí je“ - takže v první řadě jde o pokrm. Co je tím pokrmem pro církev nebo sbor a také pro manžele? Pán Ježíš to jasně definoval během pokušení na poušti: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Matouš 4:4)

Protože o jaký život jde v souvislosti s církví? O tělesný nebo o duchovní?

Když se podíváme na lámání chleba a ryb pro zástupy, tak si můžeme myslet, že jde o obojí. A také že ano. Jsme stvořeni tak, že potřebujeme duchovní i tělesný pokrm. Ovšem pro to, aby církev zdravě žila, potřebuje především pokrm duchovní.

Proč? Protože toto zaměření má své zaslíbení pro oblast našich těl. Jistě si vzpomeneme na známou Ježíšovu výzvu: „Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.“ (Lukáš 12:31)

Jinými slovy naše úsilí mám být zaměřeno duchovním směrem. Pro duchovní pokrm máme udělat maximum. To je naše priorita. Pokud chřadne naše duše z nedostatku potravy, tak to péčí o naše tělo nezachráníme. Obě naše části vezmou za své – budou trpět. Jak to souzní s jiným prohlášením apoštola Pavla: „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny.“ (1 Korintským 12:26) A my to můžeme parafrázovat na naši bytost: Trpí-li naše duše, nutně se to projeví i v utrpení našeho těla.

Jak z toho ven? Jak zajistit, aby naše duše netrpěla? Protože pak by trpěla celá naše bytost včetně těla.

Na začátku změny k lepšímu zřejmě musí být naše rozhodnutí. Musíme se rozhodnout, že dáme Božímu slovu za pravdu. A když je v něm výzva k duchovní péči, tak se rozhodneme takovou péči provádět.

V čem tato péče spočívá? Už jsme nakousli první část. Připravíme nebo získáme pokrm. A to duchovní.

Nic nového pod sluncem, řekla by kniha Kazatel. Ale sami si porovnejme čas, který věnujeme duchovní stravě a ostatním věcem, které své duši předkládáme. Je to úměrné? Jak naše duše bude z těchto pokrmů prospívat? Neměla by vysoké prioritě odpovídat také délka času, který duchovní stravě budeme věnovat?

Snad si vzpomeneme na první církev. „Každého dne pobývali svorně v chrámu …“ (Skutky apoštolské 2:46)

Pokud opravdu věnujeme každý den čtení a přemýšlení o Božím slově, jaký je tento čas? Jak probíhá? Je to takové „rychle, rychle, ať to mám za sebou?“ Nebo je to čas, kdy se zastavíme a věnujeme Božímu slovu plnou pozornost s očekáváním, že promluví právě do naší situace?

Druhá věc, která je zmíněna, je „stará se o ně.“ Není to tedy jen o dostatku stravy, ale je to o pozornosti, jak se církvi daří. Jak se jí daří nejen během bohoslužby, ale také během všedního dne. Jak se jí daří v oblasti vzájemných vztahů a také v péči jeden o druhého.

Musím se přiznat, že je pro mne obtížné věnovat se bratřím nebo sestrám, kteří dělají něco, co se mi nelíbí. Asi se nemohu věnovat úplně všem a současně. To bych ani jako člověk nedokázal. Ale nic by mi nemělo bránit v tom, abych prolomil své zábrany a věnoval svoji péči bližnímu, když je potřeba. Tak k tomu vedl Ježíš své učedníky v podobenstvím o Samaritánovi.

Nechme se tedy inspirovat všestrannou péčí Božího Syna o nás jako členy církve k tomu, abychom se podobně věnovali těm, kteří to potřebují a my k tomu dostaneme příležitost. Amen.