Kdo za nás ponese břímě?

Vzpomínám si na situaci, jak jsem se odtáhl od bratra, který se ocitl v nemilosti kazatele sboru a potom i staršovstva. Jak jsem s ním později nechtěl mít nic společného.

Žalmy 69:34 „Vždyť Hospodin ubožáky slyší, nepohrdá svými, když jsou uvězněni.“

Žalmy 68:7,20,29 „Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu; odbojníci však zůstanou ve vyprahlé zemi.

20 Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě. Bůh je naše spása.

29 Byl to příkaz tvého Boha. Nechť se tvá moc, Bože, mocně prokazuje v tom, co pro nás konáš“

Něco podobného se odehrálo ve sboru v Korintu. A stalo se to na pokyn apoštola Pavla. Jeden člen tamějšího sboru se tak prohřešil, že ani mezi pohany se nic takového nedělo. Celý sbor dal tomuto členu jasně najevo, že s ním nechtějí mít nic společného. Ale co napsal apoštol Pavel ve druhém dopise tomuto sboru? Odpusťte tomuto člověku a přijměte ho znovu mezi sebe.

V tomto duchu mi zní žalmistovo: „Vždyť Hospodin … nepohrdá svými, když jsou uvězněni.“ Vězení může mít mnoho podob. Může se jednat o skutečnou budovu. Takovou zkušenost měl třeba apoštol Petr. Jestli si vzpomínáte, tak uprostřed noci k němu přišel anděl a vyvedl ho ven.

Ale vězením může být i závislost na něčem nezdravém – počítačové hry, kouření, alkohol, nevhodné obrázky. Cokoli, co nás svazuje. A pokud do takového vězení upadne někdo z našeho okolí, jaká je naše první reakce? Přestaneme si ho vážit nebo dokonce jím začneme pohrdat. Považujeme to totiž za slabost.

Jak jinak zní žalmistovo svědectví o Božím vztahu k člověku, který se ocitl ve vězení. A je jedno, jestli jde o vězeňskou budovu nebo o svazující touhy, myšlenky nebo životní situace, které člověka drtí a omezují.

Díky žalmistovu svědectví si můžeme být jisti, že Hospodin si člověka nepřestává vážit. Četli jsme: „Vždyť Hospodin … nepohrdá svými, když jsou uvězněni.“ A to i za situace, kdy si žádnou vážnost z lidského hlediska vůbec nezasluhuje. Jak je to možné? Proč si Hospodin ještě člověka váží, i když zabřednul až po krk do problémů?

Dostáváme se k otázce, v čem spočívá úcta nebo úctyhodnost člověka? V čem je jeho cena?

Možná že nám napoví jiný příběh a tentokrát ze Starého Zákona. Mám na mysli situaci v jedné jeskyni. Uvnitř jsou skovaní David se svými muži. Náhle do této jeskyně vstoupil král Saul, aby si odlehčil. Všichni Davidovi radí: Zmocni se svého protivníka a zbav se tak pronásledování. Ale David oponuje: „Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!“ 1 Samuelova 24:7

Vidíte to? David nepřipomíná Saulovu příslušnost k Benjaminovi. Nepřipomíná Saulovo postavení nebo významné činy. David připomíná to, že Saul je Hospodinův pomazaný služebník. On patří Hospodinu. Je to Hospodinův chráněnec. Patří do Hospodinova nejbližšího kruhu.

Takže úctyhodnost člověka spočívá v tom, zda patří Hospodinu. Pán Ježíš v této souvislosti prohlásil: „Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Matouš 12:50) Myslím, že je tomu díky takovému prohlášení tak, že patřit Hospodinu znamená patřit do Boží rodiny.

Odvážím se říci, že na tomto patření do Boží rodiny a tedy na úctyhodnosti člověk nic nezmění, ať už seká dobrotu nebo zrovna zlobí.

Proč si to myslím? Kromě postoje Davida ke králi Saulovi v jeskyni vycházím z našeho žalmu. Co tam čteme? „Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyvádí vězně k šťastnému životu;“ Jinými slovy: Člověk nemusí zůstat vězněm v tom širokém významu slova navždy. Protože jak jsme četli: „Bůh … vyvádí vězně k šťastnému životu!“

Asi se shodneme na tom, že vězení ať už v jakékoliv formě není nic, co by v nás působilo pocit štěstí. Ale tak to nemusí zůstat! Každý člověk se může ze svého vězení dostat. Může být z něho vyveden podobně jako apoštol Petr. A potom je to někdy ze dne na den jako u Petra. Jindy to trvá déle. Ale vždy se můžeme spolehnout na slovo, které jsem již citoval: „Bůh … vyvádí vězně k šťastnému životu.“

Ale jak povzbudit ty, kteří s něčím takovým zápasí už léta? Chvíli jsou na tom lépe a pak do toho znova spadnou. Pro ty z nás má žalmista také povzbuzení: „Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě. Bůh je naše spása.“

Hospodin za nás nosí břímě. Připadá mi to jako pokračování výzvy žalmu 37: „Uvrhni na Hospodina cestu svou …“ To v první chvíli vypadá jako jednorázová akce. Jenomže pak přicházejí další dny, týdny a možná i roky a břímě tu pořád je. A po celou dobu je za nás nese Hospodin.

Hospodinova pomoc není nic laciného. Není to chvilkový nebo prchavý zájem. Je to poctivá dřina den za dnem až do okamžiku, kdy je břímě odstraněno.

Protože když se v této souvislosti hovoří o projevu Boží moci, častokrát člověku vytane na mysli jednorázový projev. Třeba rozdělení moře, aby Izrael mohl projít suchou nohou. Nebo uzdravení slepého od narození. Ale to není zdaleka všechno.

Žalmista prohlašuje: „Nechť se tvá moc, Bože, mocně prokazuje v tom, co pro nás konáš.“ A co pro nás vlastně Pán Bůh koná? Jak široké je jeho dílo?

Některé Boží činy nejsou vidět na první pohled. Nevíme, s čím se potýkají naši bližní, pokud nám to sami nepoví. Na karlovarskou modlitební skupinku se dávají především takové ty větší věci jako jsou operace a mimořádné zdravotní potíže.

Ale pak je tu zbytek našeho života, ve kterém každý z nás zápasí se svými břemeny. A právě o těchto břemenech všedního dne bylo naše dnešní uvažování. Právě pro ně totiž platí tak povzbuzující žalmistovo prohlášení: „Požehnán buď Panovník, den ze dne za nás nosí břímě.“ Amen