Kdo z nás nikdy netoužil po odpočinku?

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Matouš 11:28)

1 Samuelova 30:9-10 David tedy vytáhl se šesti sty muži, které měl při sobě, a došli až k Besórskému úvalu, kde někteří zůstali.

10 David pronásledoval nepřítele se čtyřmi sty muži; dvě stě mužů tam zůstalo, protože byli na smrt zemdleni a nemohli už Besórský úval přejít.

Asi málokdo z nás byl někdy tak unaven, jako Davidovi muži, kteří pronásledovali nepřítele. Nepřítel je připravil o všechno, co měli. Motiv jim tedy nechyběl. Ale některým z nich došli síly. Potřebovali si odpočinout.

A tohle máme s nimi společné. Také my si někdy potřebujeme odpočinout.

Někdo mi vyprávěl, že býval během dětství svých dětí tak unaven, že si večer sotva stačil přečíst jeden verš z bible a pak s omluvou na rtech se pomalu propadal do říše spánku. Aby brzo ráno vyrazil do nového dne naplněného podobným kolotočem vysilující práce.

A právě tuto situaci měl zřejmě Pán Ježíš na mysli, když volal na své posluchače a dnes volá podobným způsobem na své čtenáře: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“

Kdo z nás by si něco takového nepřál! Dovolím si připomenout svoji odpověď na tuto výzvu. V poslední době jsem jezdíval v pátek z Prahy do Varů. A jako šedesátník jsem byl často tak unaven, že jsem si nebyl jist, zda auto dořídím až do cíle. Někdy mi bylo tak špatně, že jsem chtěl zastavit a odpočinout si. A v takové chvíli jsem volal k Hospodinu: Prosím, dej mi své odpočinutí, naplň mne svým odpočinutím.

Jak to prožíváte vy? Jezdíte často na doraz svých sil? Netoužíte právě v takové chvíli po odpočinku?

Teď mi vytanulo povzbuzení právě pro nás věkem pokročilé: „Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Izajáš 40:31) A pokud tomu chcete plně porozumět, tak si přečtěte i předcházející verše.

Řekněte sami: Kdo by nechtěl nabýt nových sil? Já tedy ano.

Možná i proto si v poslední době začínám klást otázky typu: Nepřeháním to? Nenabral jsem si víc práce, víc koníčků, víc vztahů, než mohu unést? A pak to uzavírám myšlenkou: Asi to budu muset všechno ořezat, aby mě to nezavalilo.

Podobnou otázku si kladl i David, než vyrazil k pronásledování nepřátel. Zeptal se tedy Hospodina: „Mám pronásledovat tu hordu? Dostihnu ji?“ A teprve potom, kdy dostal odpověď: „Pronásleduj! Jistě dostihneš a jistě všechny vysvobodíš,“ tak vytáhl a pustil se do pronásledování nepřítele.

Vzpomínám na řadu příběhů z bible, kdy se lidé neptali a vyrazili nebo uzavřeli smlouvu. Dokonce jednou vyrazili a věděli, že si to Hospodin nepřeje. A výsledek tomu odpovídal. Byli poraženi napadrť.

A právě v tom bude zřejmě skryto tajemství. Tajemství, díky kterému se dílo podaří. A je jedno, o co se zrovna jedná – jestli o válečnou výpravu nebo o stavbu domu. Společné mají všechny situace a příběhy to, že v jejich průběhu přichází únava.

Vzpomeňte i na vztyčené ruce Mojžíše. I jemu ruce únavou klesaly a pak Izrael s Amálekem prohrával.

My ale nechceme prohrát! Co vlastně chceme? O co nám jde? O štěstí? O radost? O přátelství nebo oblibu? O pokoj? A chceme přitom málo nebo příliš?

Uvědomuji si, že nedokážu předem odhadnout, jestli daná věc, do které bych se rád pustil, přesáhne moje schopnosti tak, že klesnu únavou. A teď odvážně řeknu: Možná, že i klesnutí únavou je Božím záměrem. A proč? No protože pak je naděje, že budu něco intenzivně potřebovat.

V té souvislosti připomenu jeden moment z filmu Zimní příběh. Jde o scénu s malým děvčetem (pozdější majitelkou celého mediálního impéria), která se postavila před hlavního hrdinu (Colin Farell) a vztáhla k němu ruce. Přitom nic neříkala. A jen čekala, až to jejímu příteli dojde. Až mu dojde, že potřebuje obejmout, přizvednout a odnést do peřin. Je totiž unavená a potřebuje si odpočinout.

Co nám brání udělat něco velmi podobného. Vztáhnout své ruce k Hospodinu a tiše očekávat, až si nás všimne a dá nám to, po čem toužíme. To, čeho má plné hrsti.

Vždyť co zaznělo z úst Pána Ježíše, když se objevil uprostřed ustrašených učedníků? „Pokoj vám.“ A kdyby ho neměl, jak by ho mohl svým přátelům přát?

Během vánočních svátků si přejeme hlavně hodně zdraví s tím, že to ostatní přijde s tím nebo se to dá potom vydržet.

Já myslím, že tomu tak není. Zdraví nám odebere jednu starost, ale v našem životě a v naší mysli čekají stovky dalších starostí, aby zaujaly jeho místo.

Proto se domnívám, že tou hlavní naší potřebou, která nepustí ty ostatní potřeby dovnitř naší mysli, je odpočinutí.

Copak se nesnažíme alespoň jednou za rok vyrazit na dovolenou, abychom si odpočinuli? Jestli se nám to opravdu povede, je druhá věc. Navíc není jisté, zda nám síly po celou dobu mezi dovolenými vydrží.

Proto je tak důležité mít zdroj odpočinutí neustále k dispozici. A jak by to bylo možné? Copak jediným slovem, jediným přáním, lze vyřešit všechny naše problémy, které se na nás valí každý den jako pohroma?

Ne. Naše problémy se nevyřeší ze dne na den. Ale kupodivu můžeme získat odpočinutí i uprostřed nich a také navzdory jim. Okolní prostředí se nezmění, ale změní se náš postoj a změní se naše nitro.

Podobně David a jeho bojovníci povstali z vysilujícího pláče a pustili se do řešení svého problému. Objektivně se nic nezměnilo. Jejich rodiny jsou stále v zajetí. Ale oni překonali svoji lítost, sebrali zbytek svých sil a vyrazil do pronásledování nepřítele.

Třetině z nich během cesty tyto síly došly. Ale dvě třetiny dostihli nepřítele a všechny své blízké osvobodili.

Nevím do které třetiny bych patřil, kdybych byl tehdy mezi nimi. A také nevím, jestli mi moje síly nedojdou příští týden nebo zítra. Ale to vím, že pro mne i pro vás je připravena dávka odpočinutí. Stačí jen vztáhnout ruce k Hospodinu a tiše očekávat, až vlna odpočinku dorazí ke každému z nás. A to bych přál každému z nás během letošního Adventu. Amen